O důvodech návštěvy Benedikta XVI.

Po dvanácti letech přijíždí do zemí Koruny české opět Kristův náměstek. Vlastně poprvé ve třetím tisíciletí. Příznivá shoda opakovaných pozvání ze strany našich nejvyšších představitelů jak církve, tak státu, a v neposlední řadě také samo přání pozvaného, byly nakonec korunovány příležitostí setkat se osobně s tím, který má Kristovo charisma „utvrzovat bratry ve víře" (Lk 22,32). Snad není nepatřičnou ani spekulace, která jeden z podružných důvodů, proč je cílem pastorační cesty Benedikta XVI. právě naše vlast, spatřuje v jeho bavorském původu. Sousedská návštěva - svým způsobem - dalo by se říci. Bavorsko kdosi vtipně a výstižně označil za Moravu Německa. A nynější nositel služby Petrova nástupce je bezesporu vzorovým představitelem přívětivé, družné a mírumilovné povahy bavoráků, navzdory mediálním mýtům, které Josepha Ratzingera líčí jako nepřístupného, přísného, nesmlouvavého anebo nesmělého a bázlivého podivína.

Otázku, proč přijíždí Svatý otec právě k nám, by však v každém případě měla předcházet nejprve otázka, kdo je Svatý otec. Toto oslovení není výrazem, konstatujícím svatost toho, komu je určeno, třebaže osobní náboženská praxe zejména papežů moderní doby je evidentně a nepřetržitě na té nejvyšší úrovni. Toto oslovení, které se bude objevovat v oficiálních promluvách našich státních a veřejných činitelů, není ničím jiným než výrazem křesťanské víry, která spatřuje v osobě konkrétního člověka zpřítomnění autority Toho, který je láska. Je to znamení přítomnosti Stvořitele a Pána v lidských dějinách, znamení jemné a tajemné, které mocně evokuje a možná i mírně provokuje.

Není proto divu, že papežova přítomnost v České republice bude podávána sdělovacími prostředky asi nejenom způsobem odpovídajícím a přijatelným pro všechny. Všichni však vědí, že menšina, které je papežova návštěva primárně určena, vnímá tuto duchovní veličinu jako niternou součást svého osobního života. Přívětivost a porozumění ve vztahu ke Svatému otci nemusí být přitom jen výsadou katolíků, jak se to ukazuje prakticky při každé jeho pastorační návštěvě kdekoliv.

Načasování papežovy návštěvy na svátek sv. Václava jistě také není náhodné. Posouzení této okolnosti však prakticky závisí právě na víře či její absenci. Nacionalistická nadstavba svatováclavského kultu zajisté není to nejzajímavější na středověkém mučedníkovi křesťanské víry. Postoj k významné postavě našich ranných národních dějin budeme moci konfrontovat a znovu promyslet ve světle poselství křesťanské víry v podání Kristova náměstka.

Právě tom spočívá šarm katolické víry, že se představí v historicky nejstarším institucionálním a zároveň nejaktuálnějším osobním podání Petrova nástupce. Ve středu pozornosti Petrovské služby jsou zejména v současné době na území Evropy důvody víry a naděje. Nepochybně budeme moci čerpat útěchu z jejich sdílení a chápání ve dnech papežské návštěvy, ale i po ní, přijmeme-li ty nejskromnější a zároveň nejchatrnější pastorační prostředky, jimiž jsou papežova slova. Promýšlet je, znamená kultivovat víru i rozum, což je dnes zapotřebí jak na poli ryze církevní působnosti, tak na poli politické činnosti.