Adventní dobu zahájí modlitby za nenarozený život

V neděli 28. listopadu začíná v katolické církví doba adventní, čtyřtýdenní období přípravy na vánoční svátky, a s ní také nový liturgický rok. Podle přání papeže Benedikta XVI. se bude v předvečer první neděle adventní konat ve všech kostelech modlitební vigilie za počatý lidský život.

Olomouc: Liturgický rok katolické církve otevírá první neděle adventní, která letos připadá na 28. listopadu. Adventní doba začíná čtyři neděle před Vánocemi a končí před prvními nešporami slavnosti Narození Páně, tedy o Štědrém večeru. Je to doba přípravy na slavnost Narození Páně, zároveň však směřuje k očekávání druhého Kristova příchodu na konci časů. Zatímco dobu velikonoční, postní a vánoční mají všechny liturgie, advent je zvláštností liturgie západní.

Dějiny adventu

Dějiny adventu začínají ke konci 4. století v jižní Galii a ve Špa­nělsku, kde byla pociťována potřeba asketické přípravy na Vánoce a Zjevení Páně. Přípravná doba dostala postní charakter, aby se napodobil čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Jelikož se v galské církví nikdy nepostili v sobotu a v neděli, bylo třeba osmi týdnů, aby se dosáhlo plného počtu čtyřiceti dní před Zjevením Páně. Tak bylo stanoveno období od 11. listopadu do 5. ledna.

V Římě naopak tato praxe „postní doby“ před Vánocemi neexistovala, od 6. století se však začaly poslední dva týdny před Vánocemi liturgicky upravovat, aby vyjadřovaly příchod Páně (lat. adventus) na tento svět, zvěstování Panně Marii a vystoupení Jana Křtitele. To je také rozdíl v chápání adventu v Římě a v galské liturgii. Zde to byla doba přípravy asketické, v Římě liturgické.

Když v 10.-11. století pronikly frankogalské prvky do římské liturgie, přijal advent některé prvky postní doby: užívá se fialových rouch, oltář se nezdobí květy, odpadá Gloria. Samotný půst se však uplatnil jen přechodně a značně pozdě, také rozsah adventu (4 týdny) se prosadil až ve vrcholném středověku. Začátkem liturgického roku se stal advent ve 12.-13. století, předtím začínal liturgický rok v Římě slavností Narození Páně.

Charakter adventní doby

Texty adventních dní až do 16. prosince vyjadřují eschatologický ráz adventu a povzbuzují k očekávání druhého příchodu Páně. Eschatologické očekávání vhodně navozují čtení o Mesiáši a jeho království z proroka Izaiáše.

Od 17. do 24. prosince sledují mešní texty bezprostřední přípravu na Narození Páně. Dosahuje se toho vlastními texty na každý den a evangelními čteními (první kapitola Matouše a Lukáše) líčícími události, jež předcházely Kristovu narození.

Jestliže naším prvním průvodcem adventem je Izaiáš a připravuje nás na druhý příchod Páně, je druhým průvodcem Jan Křtitel, který připravuje na příchod Páně v těle. Proto se evangelia druhé a třetí neděle a od středy druhého adventního týdne zabývají právě jeho osobou a učením. K adventní době neodmyslitelně patří věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují o jednotlivých adventních nedělích, a tzv. roráty – ranní mariánské mše doprovázené zpěvem písně „Rosu dejte, nebesa…“ (lat. Rorate coeli).

Jak říká P. Angelo Scarano, vyučující Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, adventní doba se vyznačuje přípravou srdce. „Je však třeba mít na mysli, že tato příprava má jiný charakter než v postní době. Advent není především dobou pokání, ale hlavně oslavnou památkou Vtělení a teprve na tomto základě také radostným očekáváním druhého Kristova příchodu. Toto očekávání by však nebylo pravdivé, kdyby nebylo spojeno s přípravou srdce, která vposledku ovlivní i celé vnější konání,“ dodává P. Scarano.

Vigilie za život

Podle přání Svatého otce Benedikta XVI. proběhne letos v předvečer první neděle adventní, tedy 27. listopadu, vigilie „za počatý lidský život“. Její součástí bude i eucharistická adorace s díkůvzdáním Pánu za to, že se cele dal světu, a za jeho Vtělení, které dává každému lidskému životu pravý smysl a důstojnost. Věřící též budou prosit o ochranu každé lidské bytosti, povolané k životu.

Zpracováno s využitím textů Ladislava Pokorného