„Bílý mučedník“ imaginární interwiev s P. Antonínem Zgarbíkem S.J.

Imaginární interwiev je pravidelný pořad italského vysílání Vatikánského rozhlasu. Jedná se o fiktivní rozhovory s nejrůznějšími osobami církve, což reflektuje i na témata generálních audiencí papeže Benedikta XVI. - otcové církve a světci. Dlouholetý vedoucí české sekce Vatikánského rozhlasu, P. Josef Koláček S.J., natočil pro tento cyklus jeden díl, a to fiktivní rozhovor s P. Antonínem Zgarbíkem, který Vám přinášíme v české tištěné podobě i my.

K: „Jsem tu na Velehradě už 40 let hrobníkem, ale ještě se mi nestalo, abych zahazoval vykopaný hrob bez nebožtíka", říkal nám zkromoucený sedmdesátník opíraje se o lopatu zasunutou do hromady zmrzlé hlíny. Takhle, carissime pater, pošlapali komunisté Vaše poslední přání z věznice ve Valdicích, být pochován na Velehradě mezi spolubratry jezuity.
+ „To bylo postludium jejich zarputilé nenávisti vůči jezuitovi, a k tomu ještě tajnému provinciálovi. Byla však živena jejich záští k Bohu, ke Kristu a k církvi. I po smrti jsem byl pro ně hrozivým nebezpečím, jakoby cítili obvinění mlčenlivé většiny národa, že jsou moji vrahové. Nikdo to nahlas nevyslovil, ale zíralo to z pohledů, které jim vpalovaly Kainovo znamení. Už domluvený a povolený pohřeb z velehradské basiliky zhatili tím, že nevydali mou mrtvolu. Dobře věděli, jak se bleskově rozšířila po celé republice zpráva o mé smrti ve vězení. Měli dost špiclů a informátorů, kteří jim hlásili, kolik věřících, pro ně nepřátel komunismu, se chystá na můj pohřeb a jaká to bude manifestace proti režimu. A tak jste našli na vratech basiliky na Velehradě oznámení: Pohřeb se dnes nekoná!
K: Uprostřed zasněženého hřbitova, nad vykopaným hrobem nás stálo asi 25 jezuitů, kteří jsme ranním autobusem přijeli z Brna doprovodit Vás na poslední cestě.
Cítili jsme v zádech pohledy špiclů, jejich fotoaparátů i dalekohledů, ale věděli jsme, že už je to poslední zvůle, kterou si mohou vůči Vám dovolit. Překvapila Vás jejich zloba až za hrob?
+ Míval jsem podivnou jistotu, že se sem vrátím. Je to můj rodný kraj. Pán mě odtud povolal, abych ho následoval. Kousek přes kopec jsou skryty uprostřed chříbských lesů Jankovice, kde jsem se narodil a chodil do školy, ale i vyváděl pořádné klukoviny. Tam jsem okoušel, jak hořce chutná skýva sirotka, když tatínek za války padl na frontě. Já věděl, že se sem vrátím, že se tu setkám s už dávno zemřelou matkou i staršími sestrami, že můj hrob zůrodní tuhle požehnanou zem jako hrob pana faráře Cyrila Bati, který naší osiřelé rodině pomáhal, jak jen mohl, a nakonec rozhodl, že navzdory úděsné chudobě půjdu studovat do jezuitského gymnasia na Velehradě.- I když mě odváželi před několika měsíci z Popic od sestry znovu do valdické věznice a lidsky to vypadalo bezvýchodné, já věděl, že se tam vrátím.
K: A proč jste musel zpět do vězení?To jim nestačilo pět odkroucených let, vaše ohrožené zdraví? Byl v tom plán na vaši likvidaci?
+ Už při prvních výsleších- a ty trvaly tak od sedmi do deseti hodin; v noci se estébáci střídali - mi ten zlý - byli totiž dva : jeden uhlazený poměrně inteligentní, druhý měl na starosti řvaní, urážky, udéry do stolu ale i údery do hlavy a pod žebra - řval do tváře: „Jestli se nepřiznáš, vyjdeš odtud nohama napřed" ; v jejich estébáckém žargonu to znamenalo - mrtvý na nosítkách. Pak při udílení trestu, většinou samotky - se to až monotonně opakovalo.

Celý rozhovor si můžete stáhnout v příloze.