Chtěl jsem napsat knihu, kterou by děti dočetly až do konce, říká Oldřich Selucký o svých příbězích z cyrilometodějských dob

Představit své dvě knihy dobrodužných příběhů z dob sv. Cyrila a Metoděje přijel v uplynulých dnech do Olomouce scénárista, spisovatel, malíř a ilustrátor Oldřich Selucký, rodák z Kyjova žijící v Praze. U příležitosti pondělního (2. prosince 2013) setkání určeného pro veřejnost jsme mu položili několik otázek.

Jak jste se dostal právě k cyrilometodějskému tématu?

Toto téma mě postupně čím dál víc přitahuje tím, že je to začátek čehosi velkého v naší zemi. Projevuje se zde zvláštní milost: na počátku nestáli jen obyčejní misionáři, jakých k nám už předtím přicházelo mnoho, ale jedním z nich byl vysokoškolský profesor přednášející filosofii u chrámu Dvanácti apoštolů v Konstantinopoli a současně básník – vysoce kultivovaný muž ducha a víry.

A není to náhoda – většinu významných osobnosti dějin tvořili lidé vynikající vzdělaností a kulturou nad své okolí. Podívejme se na svatého Václava, na svou dobu mimořádně vzdělaného a vynikajícího nad ostatní knížata, nebo na Karla IV., velkou osobnost se vzděláním, jaké neměl žádný z okolních králů, který například sepsal vlastní životopis v latině. Stejně tak je asi zbytečné podotýkat, že pokud jsme ve dvacátém století měli nějaké prezidenty, na které vzpomínáme, pak to byli univerzitní profesoři a lidé kultury.

Jakýmsi podivuhodným působením tedy to první zrno, zaseté univerzitním profesorem, svatým Cyrilem-Konstantinem, nese plody sobě podobné a ukazuje, že kultivovanost a kultura je neustálý apel na naše svědomí.

V čem konkrétně nás tento odkaz svatých Cyrila a Metoděje může inspirovat?

Myslím si, že v dnešním světě, kde převládá materiální myšlení, by se křesťané víc než kdy jindy měli snažit klást důraz na to, že víra se musí projevit jako víra kultivovaná, která chápe proč věří, dokáže se obhájit a přinést plody. Je třeba vzdělání a tvořivosti ve jménu víry, aby svědectví, které vydáváme, bylo pro svět, pyšnící se svým vzděláním, přijatelné.

Jak došlo k tomu, že jste se rozhodl vtělit tyto myšlenky a cyrilometodějskou tematiku právě do knih určených dětem?

Já jsem vždycky rád vyprávěl dětem příběhy a pohádky. Řízením života jsem se v devadesátých letech dostal k psaní scénářů pro večerníčky a když se na mě obrátilo Karmelitánské nakladatelství, abych napsal knihu podle jednoho z animovaných filmů – Pavel, dobrodruh víry – bylo zadání jasné.

V nakladatelství pak udělali zkušenost, že po nich rodiče žádají knihy o českých světcích, které by mohli dát dětem ve věku mezi 10 a 15 lety a které by je bavily tak, že by je chtěly dočíst do konce. S tímto zadáním se obrátili na mě.

Zmínil jste, že cyrilometodějský odkaz spočívá zejména v šíření víry a kultury. Bylo těžké převést takové téma do knihy pro děti?

Celý tvůrčí proces má dvě etapy. Tou první je prostudovat onu dobu – nejenom historii, ale i věci, o nichž se běžně nepíše. Například Konstantin-Cyril měl milovaného autora Jana Zlatoústého. Abych tento jeho duchovní svět mohl do knížky dostat, bylo nutné si vyhledat knihy Jana Zlatoústého, přečíst si je a nechat se jimi proniknout.

Postupně jsem i v těchto nesnadných textech objevil téma, které by se mladým lidem dalo zprostředkovat. Při psaní příběhu pak vytanula situace, do níž bylo možné takovou myšlenku zařadit – a to je ta druhá etapa, kdy z načerpané rudy působením tvořivého ohně vyteče zlato, které mladým čtenářům zazáří. To se děje přetavením do příběhu, kdy nepoučujete, ale hrdina něco prožije a daná myšlenka se dostane do dialogu, skrze který dokáže oslovit.

A máte nějaké ohlasy od malých čtenářů?

Těch mám spoustu a musím říct, že je to ta největší odměna. Zatím asi nejemotivnější moment jsem zažil během letošní charismatické konference v Brně. Odpoledne jsem měl autogramiádu, byla tam spousta lidí a najednou vidím, že stranou stojí takový malý chlapec s velikými brýlemi a dívá se na mě. Fronta se zmenšovala, až jsem tam nakonec zůstal úplně sám. Tehdy ke mně ten chlapec přišel a říká: „Víte, pane, já nepřicházím koupit si knížku ani si ji nechat podepsat, protože ji už mám doma, ale přišel jsem, abych vám poděkoval.“ To je chvíle, která člověku vžene slzy do očí.

Často přicházejí rodiče a říkají: Chlapec dostal knížku k Vánocům a tři dny v ní ležel, dokud ji nedočetl. Nedávno mi také napsali z jednoho gymnázia v Brně, zda by mohli podle Strážce ohně vytvořit divadelní hru. Sepsali si scénář, ten mi poslali i s fotkami ze hry a napsali, že to mnohokrát předvedli na různých školách i jinde. Takže ta první kniha už začíná žít svým vlastním životem.

(gra)