Homilie arcibiskupa Jana Graubnera při půlnoční mši

Přinášíme plné znění homilie, kterou přednesl olomoucký arcibiskup Jan Graubner během půlnoční mše svaté na Štědrý den v katedrále sv. Václava v Olomouci.

O Vánocích si přejeme s mnoha lidmi osobně či poštou nebo modernějšími prostředky a všichni to myslíme dobře. O Vánocích jsme prostě nějak lepší a přejícnější. I když mnohá přání jsou jen povrchní. Mnohokrát jsem slyšel v těchto dnech: Hlavně ten klid, sváteční pohodu a štěstíčko. Trochu se zastavit v tom hrozném dnešním spěchu. Mít klídek a pohodičku, tak to ještě nejsou Vánoce.

Ticho k nim patří, ale nejde o hluchotu či nudu. Člověk má ztichnout, protože mluví Bůh. Dnes Bůh poslal své Slovo, které se stalo člověkem. Bůh se mimořádně vyslovil do dějin, ale ne jako ten, kdo hřímá, či ukazuje moc. Vše zjevující Slovo přichází tiše jako bezbranné dítě. Skutečný pokoj je pak jeho darem pro ty, kteří ho přijmou. Jeho pokoj však není klídek, nicnedělání a pohodlí. To je hluboký klid duše naplněné Bohem, ponořené do Boha a silné jeho silou, schopné unést napětí a kříž nejen svůj, ale i jiných. To patří k podstatě Vánoc: Bůh se daruje lidem pro jejich spásu. I nás vedou Vánoce k nasazení se pro spásu druhých. My štědře obdarovaní si nemůžeme dát pokoj, dokud nepoznají Krista a nebudou spasení lidé kolem nás.

Nejde jen o to, abychom dali nějaký dárek svým blízkým, navštívili nemocné a opuštěné, potěšili smutné, přispěli něčím dětem v domovech či lidem bez práce a bez domova. To všechno ano, ale to je málo. Vánoční poselství je silnější. Mluví o zásadních věcech, mluví o věčnosti a věčné spáse celého člověka, o absolutní lásce, která dává naději. Vánoce jsou nabídkou a obdarováním pro každého z nás, ale současně jsou závazkem nést starost o nejvyšší dobro druhých. Ta starost nás nenechá v klidu nicnedělání, ale vtáhne do úžasně zajímavého dobrodružství.

Vánoce jsou o příchodu Světla, které prozařuje všechny temnoty. Nejde o světlo slunce, které zažene temnotu noci. Boží světlo prozařuje ducha. Každý z nás někdy zažil temnotu strachu, smutku či beznaděje, temnotu neschopnosti se rozhodnout. Když je Kristus pozvaný, přichází jako světlo do našich temnot. Ale ne tak, že by v jeho přítomnosti bylo všechno hned jasné a pochopitelné. To bude až nebi. Tady nám svítí skrze víru. Víra není světlo, které rozptýlí všechny naše temnoty, ale svítilna, jež vede naše kroky nocí, a to nám na cestu stačí. Bůh neposkytuje trpícímu člověku argumenty, které všechno vysvětlí, ale nabízí svou odpověď v podobě doprovázející přítomnosti, dějin dobra, jež jsou svázány s každým příběhem utrpení, aby v něm otevřely přístup ke světlu. V Kristu sám Bůh chtěl s námi sdílet tuto cestu a nabídnout nám svůj pohled, abychom v něm spatřili světlo, říká papež František v encyklice Světlo víry (č. 57).

Důležité je Krista pozvat. To dělá každý, když v bolesti volá: Bože pomož! To dělal vyvolený národ v celých dějinách spásy, když volal po Mesiáši, bez něhož neměl naději. To dělá církev po celý Advent, když touhou rozšiřuje srdce, a čekáním roste v naději.

„Před dvěma lety obletěla o Vánocích naši zem písnička Václava Neckáře Půlnoční. Všude ji denně hráli. Zalíbila se, protože jednoduchá melodie o pár tónech se vryla do paměti a prostá slova se snadno vybavila: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma… Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát! I tak se dá modlit. Když vytryskne ze srdce modlitba, pak jejím plodem bude víra. Plodem víry láska. Plodem lásky služba. A plodem služby pokoj“ (podle Fermentum 1/2014, Jakub Berka).

Tento pokoj dnes přeji každému z vás. Nezapomeňte však, prosím, na ten řetězec plodů. Pokoj není na začátku, ale na konci. Je-li na začátku temnota či bolest, volejme upřímně k Bohu. Plodem modlitby bude víra. Plodem víry láska. Plodem lásky služba. A plodem služby pokoj.

Jan Graubner