Irácký arcibiskup: "Život je pro nás čím dál tím nesnesitelnější"

Arcibiskup Yohanna Petros Mouche z iráckého Mosulu, který je v těchto dnech na návštěvě v České republice, popisuje, čím si za poslední rok prošli křesťané na severu Iráku – v oblastech ovládaných dnes tzv. Islámským státem – a v jakých podmínkách žijí v současnosti.

Útěk křesťanů z oblasti Ninive v Iráku

Drazí bratři a sestry v Kristu, jsme křesťané z Iráku – Mezopotámie, země Abrahámovy, z měst Ninive a Babylónu, kolébky prvních civilizací.

Naše současná zkušenost s džihádisty (muslimskými fanatiky) začala invazí do města Mosul po ostudném stažení se irácké armády, která za sebou zanechala zbraně. Těch se pak zmocnili džihádisté. Jejich nečekaný příchod přiměl většinu křesťanů i muslimů k opuštění města. K tomu došlo v noci z 9. na 10. června 2014. Následující den našli křesťané útočiště v křesťanských vesnicích v provincii Ninive, zatímco muslimové zůstali bez přístřeší, s výjimkou malého počtu osob, kterému se podařilo dostat se do Erbílu, hlavního města Kurdistánu.

Obyvatelé Mosulu, kteří zde zůstali, ale i ti, kteří se do města museli z různých důvodů vrátit, neměli z počátku z džihádistů špatný pocit. Naopak, vnímali je spíše jako přívětivé a laskavé, považovali je za ty, kterým nejde o nic jiného než o svržení režimu v Bagdádu. Všechno tomu nasvědčovalo – nebyla tam žádná auta s nastraženými výbušninami ani vraždy. To dodalo mnoha mosulským rodinám odvahu k návratu do města. Džihádisté ale časem vyslovili své opravdové cíle a zveřejnili snahu prosadit islámské právo a podmínky, za kterých budou sunnitští nemuslimové pod jejich jurisdikcí a mocí.

Jednalo se o následující podmínky: konverze k islámu, nebo placení daně z hlavy pro nemuslimy (tzv. džizja) – jinými slovy stát se otrokem a občanem druhé kategorie, tedy být vydán na milost islámu. Jiná možnost – opustit dům, majetek a odejít, jinak hrozí trest smrti.

Pro schválení a podepsání těchto podmínek pozvali zástupci džihádistů k mimořádné schůzi veřejné křesťanské činitele. Samozřejmě, nikdo z nás se na toto setkání nedostavil. Chtěli nás tím především ponížit. A přímý důsledek našeho odmítnutí – džihádisté nutili křesťany opustit Mosul a obohacovali se jejich majetkem: poli, penězi, šperky… A právě v této chvíli křesťané odhalili skutečnou povahu džihádistů a pocítili tíži jejich přítomnosti a obtížnost soužití s nimi.

Padaly na nás bomby

Dva dny poté, co džihádisté dobyli Mosul, dorazila ozbrojená kurdská jednotka do křesťanského města Karakoš (poblíž Mosulu) s cílem ochránit nás a zastavit invazi džihádistů. Zároveň je měla udržet co nejdále od našich křesťanských vesnic. Ve stejnou chvíli ale již džihádisté vstoupili do sunnitských vesnic na západ od města Karakoš na břehu řeky Tigris.

Odkud tyto jednotky přišly? V jakém pořadí? To pro nás zůstalo velkou záhadou. Tak či onak, jejich příchod nás výrazně uklidnil. Získaly si naši důvěru, zvláště tehdy, když nás hlavní velitel kurdského regionu Al-Barzání osobně a opakovaně ujistil, že nám jde o společnou věc, že jsme všichni na jedné lodi, že buď všichni společně zemřeme, anebo budeme žít s pocitem vítězství a v důstojných podmínkách.

Na konci června došlo k útoku na město Karakoš. Tehdy jsem se ujal role prostředníka mezi kurdskými ozbrojenými milicionáři, pešmergy (pešmerga – „na smrt jdoucí“) a džihádisty s cílem zastavení bojů. Bohužel jsem neuspěl. Džihádisté odmítli přítomnost Kurdů v okolí našeho města. Ujišťovali nás, že proti nám nic nemají.

Tento konflikt kurdských vojáků a džihádistů trval tři dny. Padaly na nás bomby. V obavě o život opustila drtivá většina našich občanů město Karakoš vyjma sta osob, mezi kterými jsem byl já a kněží. Kurdské milice neopustily své pozice. Díky tomu se džihádisté neposouvali. Náhle boje ustaly, aniž bych věděl, jak k tomu došlo. Během tohoto prvního vojenského střetu jsme nic neztratili, nedošlo ke ztrátám na lidských životech ani na majetku. Jakmile nebezpečí skončilo, většina našich věřících se vrátila domů.

Děti a ženy jako rukojmí

Nepokoje opět vypukly 6. srpna na svátek Proměnění Páně. Ráno si vyžádalo tři mrtvé – mučedníky (dvě malé děti a mladou ženu) – a čtyři zraněné. Tentokráte bylo naše vyhnanství dokonáno, mělo fatální důsledek. V našich vesnicích v provincii Ninive nezůstal nikdo – až na několik málo jedinců, kteří se zde zdrželi (nejspíše z naivity či vlastní nedbalosti). Část z nich jsme mohli zachránit. Zůstala tam ale ještě desítka mužů a žen. Co mne ale nejvíce trápí a zarmucuje, je únos tříleté holčičky a zajetí několika dívek a mladých žen jako rukojmích.

Před definitivním rozhodnutím opustit město jsem kontaktoval několik vojenských velitelů odpovědných za obranu naší oblasti. Jeden mi řekl, že jsme dost silní a že džihádisté nemohou dobýt naše město. Další mě ujistil, že kurdští bojovníci za žádných okolností město neopustí.

Lidé žijící v mé rezidenci mě přiměli k okamžitému opuštění města. Mohl jsem si vzít pouze šaty, které jsem měl v té chvíli na sobě. Jinak nic dalšího. Musel jsem odejít bez kněžského roucha i sutany. A také bez pektorálu (náprsního kříže). Domníval jsem se, že se druhý den ráno vrátíme.

Město Karakoš s padesáti tisíci křesťany jako takové již neexistuje. Platí to pro všechna křesťanská města a obce v provincii Ninive, což představuje přibližně 120 tisíc křesťanů. Všichni obyvatelé, včetně našich duchovních, i my biskupové z Mosulu, stejně tak Chaldejci, syrští katolíci i pravoslavní jsme museli opustit naše kostely, domovy, majetek, dědictví předků a uchýlit se do Kurdistánu.

Většina mých diecezánů je rozptýlena na více než 57 místech. Tisíce se rozhodly opustit zemi a vydaly se do Libanonu, Jordánska, Turecka a Evropy. Ostatní zůstali. Většina žije v regionu Erbíl, zejména v křesťanském městě Ainkawa, nebo ve městech Shaqlawa a Diana. Zbytek našich věřících se vydal do měst a obcí, jako jsou Dahúk, Sulajmáníja, a dokonce i do Kirkúku. Já osobně se každý den snažím navštívit své diecezány v té či oné vesnici Kurdistánu. Chci s nimi zůstat v kontaktu, sloužit pro ně mši svatou, pokud to jen bude možné.

150 svateb mezi stany

Téměř po celý měsíc vyhnanství jsem činil vše pro to, abych mohl být v blízkosti věřících.

Radostné ráno jsem prožil v táboře „Marthe Chmonie“, kde se nacházelo 650 rodin, což představovalo více než dva tisíce osob, mezi nimiž byli i příslušníci jiných náboženství (44 jarsanských rodin, nazývání též Kaka’i, a dvě rodiny Šabaků). Ze solidarity s věřícími jsem se ocitl na dvoře kostela. Seděl jsem pod stromem na židli u zdi, která mě měla ochránit před silným sluncem. Večer jsem si šel odpočinout do domu, ve kterém bydlelo sedm rodin našich věřících. Chodili jsme spát na základě stanoveného systému. Já jsem spal od jedenácté hodiny večerní do páté hodiny ranní, lůžko jsem pak přenechal někomu jinému. Poté jsem musel pronajmout dva domy (každý za 1500 dolarů). V prvním jsem se ubytoval já, můj sekretář a vikář. Druhý sloužil našim kněžím.

Ti nezapomínali na své poslání ani povinnosti. Po celou dobu poskytovali duchovní služby našim věřícím, a to jednak v táborech, jednak v kostelích. Mše, křty, pohřby, svatby. Jen si představte – i přes nepříznivé okolnosti jsme odsloužili 150 svateb!

Naši situaci hodnotím jako ne příliš dobrou. Mnoho z nás stále žije v táborech pod stany, na veřejných prostranstvích, ve školách nebo v budovách ve výstavbě. Jiní mají pronajaté domy, ale za velmi vysoké nájemné. Mnozí z nás jsou bez práce, a tudíž bez finančních prostředků.

Ihned po příchodu do Ainkawy jsme museli s pomocí několika lékařů zřídit ambulanci pro naše pacienty. Prostřednictvím pomoci Iráku, charitních organizací a lidí dobré vůle, mezi nimiž jsou i muslimové, se snažíme zajišťovat léky, ambulance a speciální místnost pro pacienty, kteří potřebují speciální a okamžitou léčbu a péči.

Získané finanční prostředky od dárců jsem se raději rozhodl věnovat pro naléhavé případy – krajní nouzi – a to zejména na léky a částečně chirurgické zákroky. Musel jsem upustit od záměru rozdělení peněz mezi věřící, kterých je tak mnoho – 12 tisíc rodin, 45 tisíc věřících, takže každý by měl nárok jen na 2–3 dolary!

Odejít? Ale kam a za co?

Nyní nás nejvíce tíží starost o uprchlíky, zajištění adekvátního ubytování, pomoc se zaplacením nájmů a nákladů spojených s chirurgickými zákroky, přikrývkami, oblečením, ventilátory pro překonání nesnesitelného vedra na mnoha místech Kurdistánu (jako např. v Erbílu či Ainkawě).

Jsem přesvědčen, že naše vyhnanství bude trvat, dokud nebudou naše města a vesnice osvobozeny. Život je pro naše věřící čím dál tím krutější a nesnesitelnější, stali jsme se oběťmi hašteření politických stran a zájmů velmocí, které usilují o vlastní zájmy na úkor lidskosti a důstojnosti života.

Proto tato zoufalá situace nutí naše věřící opouštět zemi. Čtyřicet jich mělo štěstí. Za pomoci přátel a rodičů, kteří jim usnadnili vyřízení víz, mohli odcestovat do Francie.

Ostatní odešli do Libanonu, Jordánska a Turecka. Jiní, kteří by chtěli opustit Irák, tak nemohou učinit pro nedostatek finančních prostředků. Stále čekají na svou šanci. Ale dostanou ji?

Možná se v duchu ptáte, co naši věřící prožívají a zda chtějí odejít z Kurdistánu, nebo zde zůstat.

Naši farníci trpí dlouhým pobytem v cizím prostředí a netrpělivě očekávají chvíli, kdy se budou moci vrátit do svých domovů, neboť nic jiného jim nemůže dát zpět klid a mír. Vystěhovalectví je velmi těžké a nesnesitelné.

Tuto zemi mám velmi rád, o to více Irák a především křesťanské město Karakoš. Ale daleko od něj nám současný Irák nic moc neříká. Je lepší hledat nějaké jiné místo, kde bychom mohli s farníky žít svou víru a opět nalézt lidskou důstojnost a mít svá práva.

Pro mě osobně není jednoduché tato slova vyjádřit, ale život a především víra, morálka a naše zvyky jsou mi dražší než neúrodná půda.

Naši věřící vydali svědectví – opustili domovy a veškerý majetek, aby si uchovali víru a udrželi své zvyky. V horším případě mohli přijmout podmínky džihádistů a žít s nimi pod jejich nadvládou, a tím si zachránit i majetek. Ale oni vše obětovali pro víru, jméno a slávu Ježíše Krista.

Mír a návrat domů?

A nyní si můžeme položit následující otázky: Co se stane po odchodu džihádistů a našem návratu z vyhnanství? Co nalezneme? Budeme mít odvahu a důvěru se vrátit do našeho prostředí? Bude možné soužití s našimi sousedy – muslimy? S těmi, které považujeme za džihádisty? Bude možné soužití s těmi, se kterými jsme měli velmi dobré vztahy, ale kteří z ničeho nic začali krást v našich domech a mrhat naším vlastnictvím?

Najdeme naše vesnice a domy v dobrém stavu? Co voda, elektřina, ropa, zemní plyn a mazut? Generátory? Příležitosti k práci? Lékařská péče a nemocnice? Zajištění odvozu odpadů a dalších služeb, které mají přispět ke kvalitě života?

Jsem si jistý, že se vždy najdou lidé dobré vůle, kteří na nás budou myslet, kteří nás vyslechnou a kteří bezpochyby učiní vše pro překonání a zlepšení této naší krizové situace.

Naše výzva k vám a všem lidem dobré vůle je následující: jednat co nejrychleji, jak je to jen možné. Nejdříve ukončit válku v našem regionu. Jsme lidé míru, nechceme, nyní ani v budoucnu, aby se naše vesnice proměnily v bitevní pole. Přejeme si návrat domů, jakmile to bude po odchodu džihádistů a neúspěchu jejich ideologie jen možné. Žádáme ochranu naší oblasti.

Samozřejmě je to především věcí vlády, ale vzhledem k její nečinnosti a nezájmu o své občany vás žádáme o učinění všech kroků k nalezení rychlého řešení pro navrácení se k důstojnému životu. Bude třeba najít pracovní příležitosti, aby mladí lidé přilnuli k naší zemi, aby nepřemýšleli o emigraci. Naši zemi budeme milovat, pokud zde bude zajištěn důstojný život lidí.

Arcibiskup Yohanna Petros Mouche,
katolický arcibiskup syrsko-chaldejského obřadu
diecéze Mosul, Kirkúk a Kurdistán (Irák)

(překlad z francouzštiny Martin Kučera, mezititulky redakční)

Fotografie z iráckých uprchlických táborů