Kruhy kolem oblázku: reflexe šesté Pěší poutě za umělce

„Cesta k cíli začíná dnem, ve kterém převezmeš plnou zodpovědnost za své konání.“ Slova italského básníka Dante Alighieriho, autora Božské komedie, byla mottem Pěší poutě za umělce 2012 a velmi dobře korespondovala s myšlenkou pro první den putování: „ Dědictví otců zachovej nám, Pane.“ Tato slova ze známé cyrilometodějské poutní písně nabídl poutníkům k zamyšlení P. prof. Petr Piťha první společné ráno před prvním úsekem pouti. Nakonec ale tato myšlenka provázela poutníky až do cíle a zároveň také naznačila směr letošní pouti.

Olomouc: Trasa poutě v tomto roce vedla z Brna přes Slavkov, Bučovice, Kyjov, poutní místo sv. Klimentek a Osvětimany na Velehrad. Společenství poutníků se sjelo z různých míst Moravy, Čech i Slovenska a různorodost byla i po stránce profesní a věkové. Duchovně tuto rozmanitou skupinu doprovázel P. prof. Petr Piťha. Ten se také ujal dvou večerních programů: v úterý v Bučovicích představil sv. Anežku Českou a ve čtvrtek v Osvětimanech pak sv. Cyrila a Metoděje. Sloužil také všechny mše svaté kromě úvodní v Brně a poslední večerní na Velehradě. Přítomnost tohoto kněze a profesora po celý průběh pouti (společná rána, odpolední a večerní programy) byla první takovouto intenzivní účastí kněze v historii Pěších poutí za umělce. Rozhodnutí P. Piťhy absolvovat pouť v celém jejím časovém rozsahu bylo nesmírným přínosem pro celou poutnickou skupinu a pro všechny, kteří se účastnili pouti v jednotlivých místech trasy a ukázala se jako velmi zásadní a přelomová pro uskutečňování dalších ročníků.

Pouť byla opět obohacena ve svém průběhu o umělecké programy. Při zahájení poutě v Brně v kadeřnickém studiu Střihoruký Edward představil Jan Špilar spolu se svým dvanáctiletým synem příběh křesťanů umučených v Japonsku v 17. století očima sedmiletého chlapce podle povídky J. Durycha Děti. Využil zde svých divadelních a tanečních zkušeností vycházejících z japonského divadelního žánru kjógenu a kadeřnického mistrovství, kdy moment umučení hlavního hrdiny znázornil osekáváním vlasů „kadeřnickou mačetou“. Následující pondělní večer zněl slavkovským kostelem text I. S. Turgeněva Lukerja aneb Živé ostatky, zpracovaný jako audionahrávka u příležitosti životního jubilea Mons. Josefa Hrdličky, světícího biskupa olomouckého. Nahrávka v podání M. Pavlíkové a J. Horáka za hudební spolupráce V. Pavlové (vokál) a M. Pavlíka (violoncello) v režii I. Dostálka byla ve Slavkově uvedena v premiéře a setkala se pozitivním přijetím publika.

Pěší pouť za umělce a každého člověka je modlitbou za každého z nás, abychom zatoužili otevřít svá srdce kráse Božího stvoření. Aby si člověk, obdarovaný schopností umělecky tvořit, uvědomoval svou zodpovědnost za rozvíjení svého daru a za to, co společnosti, ve které žije, předkládá. Je to také modlitba za každého člověka, aby obdržel dar rozlišování mezi tím co je krásné a co ošklivé, co je dobré a co špatné. Abychom převzali zodpovědnost za dědictví otců a dokázali „ze svého života vytvořit umělecké dílo,“ jak píše Jan Pavel II. v Listě umělcům.

Zážitky z týdenní Pěší poutě za umělce v sobě pojí mnoho rovin. První a nejdůležitější rovinou pouti je setkání lidí rozmanitých profesí a všech věkových kategorií. Dalšími rovinami, které ovšem stojí a vychází z té hlavní roviny společného setkání, soužití a vzájemného sílení se, jsou roviny duchovní, umělecká, poznávací, vzdělávací, tělesného pohybu a našly by se ještě další.

Letošní pouť zahrnula účastníky ve věku od dvou do osmdesáti let. Nejmladšího dvouletého Štěpánka v kočárku spolu s jeho šestiletou a devítiletou sestřičkou vzal tatínek z Bučovic na nejdelší trasu pouti Bučovice – Kyjov a skoro po celou dobu byli v čele poutníků. Nejstarší účastnicí byla poutnice, která se svými mladšími kamarádkami přijela z Vyškovska, připojila se v Bohuslavicích u Kyjova a putovala na Klimentek, aby se účastnila mše svaté na tomto historicky významném poutním místě. Slavení mše svaté pod širým nebem a v náruči lesní zeleně poskytující vítaný stín bylo skutečnou slavnostní hostinou, na které měli všichni plnou účast ať už v rámci její přípravy či prožití. Se stejnou chutí a radostí byla sloužena i závěrečná mše svatá na Velehradě v sobotu po poledni. Zde se definitivně potvrdilo, jak velkým přínosem pro průběh pouti je doprovázející kněz, který dokázal poutníky a průběh pouti propojit a skloubit a tak umožnil dát této pouti ucelenou podobu.

A co na závěr této reflexe?

Skupinu poutníků lze přirovnat k placatému oblázku, hozenému po vodní hladině. Všude, kde se dotkne hladiny, vytváří kruhy vztahů. A tak se součástí pouti stali také všichni ti, kdo pomáhali v jednotlivých místech trasy s organizací duchovního a uměleckého programu a všichni ti, kteří přijeli, aby s programem pomohli a samozřejmě ti, kteří přišli na večerní programy coby diváci.

Dále všichni, kdo se připojili na kus cesty nebo šli jen tak kolem (vzpomeňme na Šimona z Kyrény). A potom velké množství těch, kteří poutníky provázeli v duchu a modlitbě. Kdo dohlédne, co naše kroky způsobí a kam až se budou „šířit kruhy“?

Všem, kteří Pěší pouť za umělce podporovali svými silami, časem, financemi a modlitbou patří vřelé díky! Pán ať každého takového pomocníka provází svým požehnáním, protože každý byl tím pravým střípkem mozaiky a pomohl tak vytvářet obraz Stvořitele v našem srdci.

V biblickém pojetí je číslice sedm znamením plnosti. Těšíme se tedy, že v následujícím roce 2013, který je spojen s výročím příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, se putování moravskou zemí „dovrší“ sedmou pěší poutí, a to z Rožnova pod Radhoštěm na Velehrad.

Martina Pavlíková