"Modlitba za umělce" v severních Čechách

Pěší pouť za umělce 2015 se uskutečnila první týden v srpnu. Po sedmi ročnících na Moravě a osmém ve východních Čechách podeváté vedla pohraniční krajinou severních Čech. Jejími zastávkami se tak stala Roudnice nad Labem, Říp, Doksany, Terezín, Litoměřice, Konětopy u Loun, Liběšice u Žatce, Mašťov a Kadaň. Mottem pouti byl citát papeže Františka „Jednota nastává cestou, nikdy není nehybná. Jednota se vytváří putováním.“

Olomouc: Pěší pouť za umělce je modlitba, jejíž podoba má několik doplňujících se rovin: komorní společenství (cca 20 lidí různého věku a profesí z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska); pěší putování, v případě potřeby také přesuny veřejnou dopravou; společná modlitba přes den a každodenní slavení mše svaté spolu s adorací; duchovní, kulturní a umělecký program a s ním krátká, ale intenzivní setkání s vystupujícími hosty; společný stůl a vzájemné sdílení se; vřelá a otevřená setkání s lidmi v jednotlivých místech trasy a poznávání kraje a jeho bohatství jejich prostřednictvím; zkušenost živého společenství v různých situacích a podmínkách.

Každá pouť dává poutníkovi zakusit dobré, vynikající, ale i méně dobré, dokonce špatné i bolavé. Protože je to ale pouť, kterou vždy za něco obětujeme, všechny nedostatky a bolesti se proměňují a vše obtížné tak člověka obohacuje a vyučuje a ve výsledku přináší poutníkovi požehnání.

Letošní Pěší pouť za umělce byla ve znamení zasvěceného života. První den měl hlavního hrdinu sv. Františka. Nejprve ve vyprávění spisovatele Oldřicha Seluckého, kterému před nedávnem vyšla kniha Vzpoura v Assisi představující sv. Františka a jeho dobu. Na něho navázal herec Jan Horák svým představením jednoho herce, kde sv. Františka představuje strhujícím způsobem plným pohybu a vnitřního nasazení. Posluchač a divák tiše žasl, jak se dva lidé, zabývající se životem svatého Františka, jeden psaným příběhem a vyprávěním a druhý slovem divadelním a tanečním, kteří se v ten den sešli poprvé, doplnili a vzájemně obohatili a poskytli tak velmi barevný, ale zároveň kompaktní obraz tohoto významného světce. Obě vystoupení velmi vhodně doplnila promluvu P. Radka Sedláka, který celebroval úvodní mši svatou.

V dalších dnech jsme poznávali zasvěcený život tak, jak probíhá v současnosti. Druhý den v Doksanech sr. Benedikta představila kongregaci sester premonstrátek a provedla poutníky klášterním kostelem, jeho podzemím a okolím. Doksany jsou mimo jiné významné tím, že zde strávila svůj devátý a desátý rok života sv. Anežka Česká. Třetí den v Litoměřicích se poutníci prostřednictvím sr. Angeliky Pintířové seznámili s Kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ale i příběhy z dokumentárního filmu o činnosti těchto sester zaměřených na zdravotnictví a pomoc mládeži v jejich nesnadném životě.

V Liběšicích u Žatce a v Žatci se poutníci setkali s řádem, na jehož počátku stál sv. Norbert a pojmenování mu dalo francouzské místo Prémontré, tedy řád premonstrátů. Ti se věnují kromě duchovního života podle sv. Augustina duchovní správě, pohostinnosti chudým a poutníkům. V Kadani, cíli poutě, potom Lukáš Gavenda podal ucelený výklad o řádech na Kadaňsku. Z jiného „soudku“ bylo potom setkání s manželi Kantovými v Mašťově v kostele Nanebevzetí Panny Marie, v posledním místě před cílem pouti. Kantovi se zabývají výtvarnou činností, výrobou vitráží, a dále vyvíjí obrozenecké úsilí v pohraniční oblasti Ústecka, kde jsou zpřetrhané kulturní kořeny a kde dřívější bohatství kraje chátrá. Proto založili občanské sdružení a z ruin znovuobnovují kostel sv. Jiljí v Libyni.

Jádrem pouti, i když tvrdým a bolavým, byla návštěva Terezína. Setkání s tímto místem, pevnost a jeho věznice, potom uctění obětí pohřbených na národním hřbitově a umělecká tvorba obyvatelů koncentračního tábora v expozicích bývalých Magdeburským kasáren, bylo nesmírně silným zážitkem. Setkání s lidmi, kterým byla vzata veškerá lidská důstojnost a oni navzdory nelidským podmínkám vyvolávajících vzájemnou nenávist a zlo nebo naopak zase neuvěřitelnou solidaritu s lidským utrpením vytvářeli z naprostého minima umělecké hodnoty povznášející a zachraňující duši. Dnešní člověk zde stojí oněmělý hrůzou a úžasem a ptá se sám sebe: „Jak bych se choval já za těchto podmínek? Byl bych schopen druhým pomoci nebo by mě smetla smršť zla a bolesti? Uvědomuji si vůbec veškeré bohatství, ve kterém žiji, ať materiální či duchovní, a svou svobodu?“

Kraj poznamenaný několikerým vysídlením obyvatel, jehož důsledkem je obrovské množství chátrajícího přírodního i kulturního bohatství a zároveň setkávání s lidmi žijících v tomto kraji vyvolával mezi poutníky živé debaty o naší historii a jejích souvislostech, o soužití lidí různých národností, kultur a vyznání, a následně o současné společenské situaci v našem národě.

Můžeme doufat, že uskutečnění deváté Pěší poutě za umělce pohraničím severních Čech, kde se míchá dohromady krása a bohatství spolu s bolestí, neodpuštěním a prázdnotou duše, přinesla požehnání jak tomuto kraji a lidem, tak i všem zúčastněným poutníkům. Zároveň samozřejmě těm, za které pouť byla uskutečněna, to je, umělcům a jejich tvorbě. Aby dílo vzešlé z jejich nitra povznášelo duši člověka k Bohu a odkazovalo na solidaritu s trpícími a ujišťovalo nás o naději lidstva.

Vřelé díky všem, kteří se podíleli na uskutečnění devátého ročníku Pěší poutě za umělce jakýmkoliv způsobem! Velké poděkování patří především Arcibiskupství olomouckému, které se zásadním způsobem podílelo na realizaci poutě, dále poděkování za podporu Biskupství litoměřickému a hlavně srdečné poděkování všem kněžím a pomocníkům v jednotlivých místech trasy pouti.

Fotogalerie (foto Marián Pavlík)