Nová exhortace papeže Františka vyzývá k soucitu

„Amoris laetitia“ (Radost lásky), takový název nese nová apoštolská exhortace papeže Františka, věnovaná tématu rodiny a jejím současným výzvám či poslání. Dnes ji na tiskové konferenci představili mimo jiné generální sekretář biskupské synody kardinál Lorenzo Baldisseri a vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn.

Po intenzivních diskusích posledních dvou let na nejrůznější a často i kontroverzní témata, týkající se aktuálních problémů a těžkostí dnešních rodin, se zájem o výsledný dokument papeže Františka shrnující především závěry dvou synod o rodině (z roku 2014 a 2015) ještě znásobil.

Toho, kdo se již setkal s některými texty papeže Františka, nepřekvapí přímost a konkrétnost s jakou je psaný i tento jeho nejnovější dokument. Nejedná se zde pouze o teoretický text, ale skutečnou reflexi problémů dneška. Exhortace se skládá z 9 kapitol a jejich čtení František nedoporučuje ve spěchu.

Papež František hned v úvodu exhortace hovoří o tzv. principu inkulturace. „Každý všeobecný princip (…) potřebuje být inkulturován,“ píše (AL 3). Způsob, jakým se chápou některé konkrétní problémy v dané zemi, nemůže být „globalizován“ na celý svět a ne všechny diskuze mohou být vyřešeny zásahem učitelského úřadu církve. Jiná věc jsou samozřejmě dogmatické otázky, které jsou církví jasně definovány.

Exhortace tedy nikterak nemění církevní učení ohledně manželství a rodiny, které stále zůstává ideálem, na druhou stranu papež nezapomíná na zranitelnost rodin i na jejich selhání a zasazuje tak nauku do nového aktuálního kontextu.

Co nového přináší exhortace Amoris laetitia?

Papež František zde klade důraz především na nový postoj v oblasti doprovázení rodin, a to bez ohledu na to, v jaké situaci se ocitají. Církev má mít otevřenou náruč pro všechny, zvláště pro ty, kteří jsou zranění. Vždy je třeba citlivě naslouchat každému, kdo je zoufalý, a pomoci mu zakusit Boží bezpodmínečnou lásku. Je třeba, aby tito lidé vnímali blízkost duchovních pastýřů a cítili se součástí církve, i přes to, že se nemohou v určitých případech zapojit do svátostného života. Každý nelehký případ zraněných manželství či rodin je třeba posuzovat zvlášť, vždy v celé jeho komplexnosti.

Amoris laetitia nepřináší seznam pravidel, ale volá po přijetí a zapojení i těch lidí, kterým se nepovedlo dostát ideálům Kristova učení. Církev má „vylévat Boží milosrdenství na všechny, kteří si o něho s upřímným srdcem požádají“ (AL 295).

František vyzývá k porozumění lidem ve složitých a bolestných situacích; tedy nesoudit druhé, ale přibližovat se k nim se soucitem. „Vstoupit do reality života druhých lidí a poznat sílu něhy“ (AL 308).

Dalším klíčovým slovem textu je rozlišování. Právě to podle Františka osvětluje konkrétní každodenní realitu a podporuje v jednání se všemi v lásce. Nejsou k dispozici žádné jednoduché a univerzální recepty pro správné rozlišování, nesmí však být oddělováno od požadavků Evangelia pravdy a služby, ani od učení či tradice církve. Vyžaduje pokoru a upřímné hledání Boží vůle.

Centrálními pasážemi celé exhortace jsou kapitoly IV a V (Láska v manželství, Láska, která se stává plodnou), jak zdůraznil Schönborn i Baldisseri. Mimořádným způsobem přispívají duchovním i psychologickým vhledem do různých oblastí života manželů a rodičů.

Zdroj: Tiskové středisko ČBK