O kardinálovi Špidlíkovi neformálně

Doc. Michal Altrichter SJ, Th.D. z nakladatelství Refugium olomouckého Centra Aletti pořídil výběr vzpomínek na kardinála Tomáše Špidlíka z knih, které byly vydány v nakladetelství Refugium Olomouc. Tento výběr nazval O kardinálovi Špidlíkovi zcela neformálně.

Kardinál Špidlík v rozmluvách sestry L. Karczubové z olomouckého Centra Aletti, která patří do římské řeholní komunity Centra Aletti, založené kardinálem Špidlíkem, a doc. Michalem Altrichtrem SJ, Th.D., v knize: Jan Jemelka - Luisa Karczubová - Michal Altrichter, Povstávání doteku. Uchopen v skrytu. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2008, s. 110n.

Na jedné straně nevyslovuješ jméno Špidlík často, na straně druhé ho přesto vzpomínáš. Můžeš k němu něco svého povědět?
Nejde jen o zohlednění toho, že jméno Špidlík nezní neutrálně, ale i o obtíž vynést na povrch to, co je samozřejmé a zároveň vnitřní. Tedy po částech: Špidlíka mi představil bývalý rektor římského Rusika, jezuita-emigrant, Richard Čemus: ten Špidlíka zná nejlépe ze všech.
V „dávné minulosti" jsem měl poprvé v rukou Prameny světla. Zněly mi však hotově, definitivně. Pak jsem ovšem koukal, jak lahodně zapadají do sebe věty z příspěvků o východní spiritualitě, které se tu a tam našinci dostaly do rukou díky Římským studiím. Pak jsem četl Spiritualitu křesťanského Východu z Křesťanské akademie. Zaujala mne: hutnost a zároveň průzračnost. Čili nejen hutnost, ani nejen průzračnost, ale obojí.
Pochopil jsem, že i ono, spíše prvoplánové, rozlišování na dílo vědecké (odborné monografie, ale především příspěvky v cizojazyčných periodikách, které v českém prostředí vlastně neznáme) a popularizující, není tak docela správné. Postupně jsem seznal, že právě lidé s vyhraněnou „vědeckou" akribií mají rádi (a to vůbec ne na způsob odpočinkové četby) takzvanou „populární část" jeho díla. K tomu doplňuji, viděno samo o sobě, že když kardinál Špidlík v tisku či televizi, ba i v některých pasážích svých děl, leccos opakuje, nejde o mentorování (džentlmen vždy slyší vtip jedenkrát); jednoduše tatáž věc přináší napořád duchovní útěchu. Lidé nejsou podveditelní, aby šli na přednášku a opakovaně si namlouvali, že jsou spokojeni. Oni odcházejí nasyceni, což zase vůbec neznamená, že teologická témata žijí podprostředně. Není správné hovořit o moravanství (v duchu zhrzeného „slovanofilství"). Ukazuje se, že právě jednoduché sdělení se neváže na „přetahování drátů" dvou poloh: „stále opakuji/říkám atraktivně", ale na duchovní ponor.
Osobní setkávání jsou vždy plastickým procesem. Tomáš Špidlík je k blízkým náročný. Otec pevné kázně a také obrovské svobody. Prožívá české návštěvy v římském domě s dvojnásobně zúčastěnou pozorností. Během svého římského pobytu jsem si uvědomoval, jak noblesní je jeho krátkost ve vyjadřování. Při porovnávání knih v Aletti jsem několikrát objevil, jak se vyjadřuje k té či oné encyklice, na přání papeže, ještě před jejím zveřejněním. Jde o vážná sdělení.
Nepomůže říkat, že žádný český teolog nemá své dílo přeložené do tolika řečí světa. Kdo může ukázat monografie v korejštině či arabštině? Zkušenost pochází ze setkání s živým člověkem, ne z vykonstruované argumentace „o někom". Je solidní, že když druhého Špidlík jako rentgen prohlédne, nic nekomentuje, nevyčítá. Avšak přesto jeho leckterá gesta mohou cílit právě do lidské ješitnosti (třeba neodsouhlasí improvizované kritizování): myslím si, že se tady odvíjejí počátky odklonů několika spolutovaryšů. Asi bych k tomu připojil i biblickou událost o Námanovi: prorok Elizeus při očistě nevyšel ani ze svého domku; Náman se kroutí, králové trhají svá roucha a mají, samozřejmě, podezření, že za dotazem Námana se skrývá politická „fligna". Ješitnost se musí sklonit, aby člověk svobodněji uslyšel. Analogicky: cožpak našinec Špidlík může něco povědět?
Dvě věci považuji za klíčové. Otec Špidlík mne přivedl k Ježíšově modlitbě, která je bazální teologickou metodou, a potom k nepřetěžování analyzovaných nedostatků na úkor celku, totiž tajemství osoby.
A ještě jedna věc: jsou přece známy námitky proti starcovství třeba u Karamazovců (kde najít důvěryhodnou osobu; jak lze uvěřit, že slovo starce je Boží vůle; nedojde k manipulaci důvěřivce kvůli nějaké ideji apod.), z níž největší je otázkou po mlčenlivosti. Mlčí-li Špidlík jako hrob (o nikom nic nevynese), není to samozřejmost: takové „ideové" přetlaky dává do Božího Srdce.
Samozřejmě, celá jeho ruská idea je intimně provázána s Fatimou. Jeho talentovanost v jazycích (i slovanské jazyky znal gramaticky správně, nikoli „konvergentně panslovansky") dokládá jedno apoftegma: kostelník v římské bazilice svatého Petra dával cedulky k jednotlivým zpovědnicím (zpovídá se německy, italsky apod.) - u Špidlíka vždy nesl jednoduché sdělení: tutti (ve všech jazycích).
Ptávali se ho, co že to vlastně znamená ta „naše" cyrilometodějská idea: říkával, že zaprvé jde o srozumitelnou přetlumočitelnost nejsložitelnějších teologických témat, zadruhé že řeč o krásném člověku, obecně o kráse, musí být výraznější nežli zúžené moralizování (resp. malodušné upozorňování na to, co v člověku nefunguje), a zatřetí, že Cyril a Metoděj byli „dva přátelé", tedy že jde o nutnou týmovou práci, a že tudíž ti, kdo dokážou pracovat pospolu, nemohou vytvářet ideologické programy. Pochopitelně, starodávné literární zlomky z doby Cyrila a Metoděje dokázal číst v původní archeologické podobě a reflektoval i četné vědecké protiargumenty. Ale v tom je právě Špidlíkova síla: nezůstat pouze na úrovni poznané analýzy, ale dokázat vsadit faktum do konkrétního života.
Je příznačné, že v pohledu na tzv. ideu cyrilometodějskou vychází z moderní metodologie hermeneutiky (jednoduše: umění přetlumočení originálního textu) a že nezůstává stát na rovině 60. let 20. století, kdy se metoda vědecko-pozitivní, zneužívána v české regionu jako jediný typ vědy, snaží snad po vzoru dona Quijota a jeho větrných mlýnů nadále „brojit" proti romantickému slavjanofilství (analogicky: nebudeme zkoumat Rukopisy, protože jsou nepravé; ale to bychom tu dnes neměli ani K. H. Máchu, který by bez nich nevyrostl). T. Špidlík chápe teologii symbolu a idejí v duchu vážných diskuzí mezi Lévinasem a Ricœurem, kde mimochodem sám velmi účinně zprostředkovával (na prosbu kardinálů Lubaca a Danielou).
Celý jeho takzvaný úspěch spočívá na důvěře. O tu prosí Pána, tu pak může dávat druhým. To, že byl otestován ze všech stran, je „samozřejmost", o které nemluví. Nesděluje se ani o svých nemocech. Jak podotýká Martin Středa, obránce Brna: Zralý muž nemluví o tom, že má hodně práce.

Výběr z kapitoly sborníku Velehrad - filologoi versus filosofoi. Příspěvek spirituální teologie k 800letému výročí. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2005, s. 86n.
Kapitola 6.8.: Tomáš Špidlík - důvěra v Boha vytváří nemožné

Špidlík má především pestrý život. A říkají leckteří: „S takovým jezuitou by se dalo i hovořit." Špidlík je klasikem: v duchovním doprovázení, v literárním stylu i v teologickém myšlení. Nevynalézá témata, nevyhledává problematičnost. I když všechna témata i problémy zúročí v prostou společnou ideu. Tato idea, bez vtíravé tendenčnosti, nepředstavuje seskládaný sumář informací, ale obsahuje jakousi vyvstalost „k-nezapomnění". To, co je na něm nové, vypovídá, že bere vážně tvář mluvícího. Prostředí Ducha odkazuje na život v antinomiích, které působí samozřejmou dramatičnost jeho sdělení. Kontrasty se slučují, aniž by se ubíjela galantnost, aniž by se oslabovala jejich lakoničnost.....

Celý text je ke stažení v příloze.