O přednášku věnovanou arcibiskupu Rudolfu Janovi byl v Olomouci zájem

Ve čtvrtek 7. února 2019 se v Arcidiecézním muzeu Olomouc uskutečnila přednáška s názvem „Rudolf Jan: muž, jehož srdce bilo pro Olomouc“. Před zaplněným sálem Mozarteum vystoupil Jindřich Forejt, jeden ze dvou kurátorů projektu věnovaného právě osobě třetího olomouckého arcibiskupa. Letos v březnu uplyne totiž dvě stě let od chvíle, kdy byl tento císařský princ a kardinál zvolen do čela zdejší arcidiecéze.

Rudolf Jan (1788 – 1831) byl skutečnou renesanční osobností. Jak zaznělo hned v úvodu přednášky, jeho působení a odkaz dnes bohužel nejsou příliš známé. Ale i když byl zdejším arcipastýřem pouhých dvanáct let, přesto zanechal v Olomouci a okolním regionu výraznou stopu. A to jak svým podnikatelským duchem, který ho přiměl položit základy železárny ve Vítkovicích (tehdy tzv. Rudolfova huť), tak laskavou a štědrou povahou, díky níž finančně podporoval různé kulturní a vzdělávací projekty. Přispěl tak například k vybudování olomouckého divadla, v němž bylo od roku 1830 možné vidět i první české hry.

Čeština ho mimochodem velmi zajímala. Sám se ji snažil naučit a u všech studentů Arcibiskupského semináře bez výjimky (tj. i u těch, jejichž mateřštinou byla němčina) očekával, že se během čtyř let naučí obstojně česky, aby se pak mohli domluvit během své služby ve farnostech. Neznalost nebo nedostatečná znalost jazyka mohla být vážnou překážkou svěcení.

Ve svém dvouhodinovém příspěvku se Jindřich Forejt věnoval třem základním tématům:

Představení prostředí, z něhož Rudolf Jan vzešel: Hlavní důraz zde byl dán na dynastické vazby, které knížete-arcibiskupa po celý život doprovázely, formovaly a logicky ovlivňovaly. Jako základní fakt bylo připomenuto, že Rudolf Jan byl teprve druhou generací nově vzniklé panovnické dynastie habsbursko-lotrinské. Ta navazovala na odkaz a tradici jak domu habsburského (vládnoucího ve střední Evropě a dříve i ve Španělsku a Beneluxu, disponujícího titulem císaře Svaté říše římské národa německého), tak dynastie lotrinské. Rudolf Jan patřil k početnému zástupu 57 vnoučat Marie Terezie a Františka I. (Štěpána), jehož matka byla neteří Ludvíka XIV. Otec Leopold byl v okamžiku narození svého – v pořadí dvanáctého – syna v lednu roku 1788 velkovévodou v Toskánsku, matka pocházela z rodu Bourbon-Anjou, jenž vládl ve Španělsku, Neapolsku, na Sicílii a v Parmě… Složitá rodová politika a vzájemné příbuzenské vazby byly prezentovány za pomoci rodokmenů, genealogických linií a dobových státnických portrétů.

Principy výchovy potomků panovnických rodů na počátku 19. století (doba dětství a dospívání Rudolfa Jana): Tato část přednášky byla věnována zejména Rudolfovu otci Leopoldovi, jeho zodpovědnému přístupu k poslání/úkolům vladaře a reformním snahám, které se vyznačovaly citlivostí a umírněností. Některé rysy své osobnosti zdědil Rudolf Jan právě po něm.

Leopold byl milujícím a svědomitým otcem, který ve výchově svých 16 dětí (14 z nich se dožilo dospělosti) neponechal nic náhodě. Přesnými instrukcemi a pokyny řídil kojné, vychovatelky i domácí učitele a komoří. Pro každého ze svých potomků přesně stanovil, co, kdy a v jakém množství má jíst či pít, jaké oblečení kdy zvolit a jak dlouho pobývat denně na čerstvém vzduchu a věnovat se přitom důstojné chůzi, běhu nebo skákání… Studijní program malých arcivévodů a arcivévodkyň byl poměrně náročný, jedním z jeho cílů bylo vést děti k samostatnosti, rozvíjení logického myšlení a analytického uvažování. Poznatky, glosy a postřehy o výchově sepsal Leopold do souborného díla, které posléze rozeslal svým sourozencům.

Komplikované postavení Rudolfa Jana coby příslušníka vládnoucího rodu a současně církevního hodnostáře: Obtížné postavení katolické církve v post-josefovské habsburské říši vyžadovalo prakticky neustálý obezřetný a senzitivní přístup na straně představitelů státu i na straně kléru.

Duchovní dráhu zvolil Rudolf Jan poté, co byl ze zdravotních důvodů (epileptické záchvaty, revmatismus, dna) nucen vzdát se kariéry v armádě. Studium teologie absolvoval soukromě v Klosterneuburgu u Vídně a prvního svěcení (nižšího) se mu dostane v 18 letech. Rudolf Jan je posledním arcivévodou habsbursko-lotrinského rodu, který zastával jeden z nejvyšších církevních postů. Jeho jmenování kardinálem spojoval papež s nadějí, že bude nápomocen při tlumení napětí mezi církví a císařem. Tím se Rudolf Jan dostal do velmi obtížné situace: jako rakouský arcivévoda byl vázán poslušností vůči svému bratrovi Františkovi I., coby olomoucký arcibiskup zastával privilegované postavení knížete a jako kardinál složil slib loajality papeži.

V titulatuře, kterou kardinál běžně užíval, byl však vždy na prvním místě jasně uveden odkaz na vazbu rodovou: „Jeho císařská a královská Výsost a Eminence kardinál, kníže arcibiskup Rudolf Jan…“

Jindřich Forejt byl zájmem veřejnosti mile překvapen. Na závěr svého příspěvku oznámil, že v další přednášce se chce věnovat působení Rudolfa Jana v olomoucké arcidiecézi. Přesné datum jejího konání bude oznámeno v blízké době.

(ado)