O romské cestě k sobě samému, bližním a Bohu. Romská pouť 2016

Baziliku Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku zaplnily v sobotu 17. září 2016 stovky účastníků. Sešlo se v ní na 400 poutníků, romských rodin z Moravy, ale i Čech. „Pomáhej nám, Pane, nalézat sílu k odpuštění ve vztazích a k překonání předsudků, které nám brání přiblížit se druhým,“ modlili se účastníci za všechny putující po Zemi. Přinášíme reportáž o letošní „romské cestě k Bohu“, která byla tématem sobotního setkání.

Poutníci, převážně mladí Romové a děti s doprovodem, se vydávají společně na cestu k bazilice alejí ze Samotišek. Je nás několik desítek, obavy z deště donutily většinu poutníků z daleka zamířit rovnou na Svatý Kopeček. Vedení se ujímají pracovníci Charity Olomouc spolu s dobrovolníky. Vedoucí výpravy vítá poutníky: „Děti, každá pouť má nějaký smysl a smyslem naší poutě je cesta k sobě samotnému i k druhým, možnost usmíření se s lidmi a Bohem.“ Pěší pouť má celkem pět zastavení. Jednotlivá stanoviště poukazují na bolesti dnešních mladých lidí, mladých Romů. Stuhy symbolizující těžkosti jsou jedna po druhé postupně vázány na hůl, kterou nese v čele průvodu „hlavní poutník“ oblečený v mnišské kutně.

První tabule v kopci poukazuje na problémy, s nimiž se děti setkávají ve škole: špatné známky, šikana, osamělost. První stužka je uvázána na hůl. Druhé zastavení je ve znamení hněvu, který v nás plodí rvačky, násilí, frustraci. Následují problémy v rodině, závislost a předsudky vůči druhým, které zatěžují náš život. Nahlédněme do svého nitra… Chceme přijít blíž nejen k druhým, ale i k sobě samým… Ano, často hledáme Boha úřadujícího někde nad námi a zapomínáme, že Boží adresa se nachází hluboko v našem srdci. Otevřít srdce a naslouchat Božímu hlasu skrze hlas svědomí je prvním úsekem našeho návratu k Bohu. „Cestou můžeme plakat, zakřičet i zadupat zlé věci do země,“ vybízí poutnice Vendy účastníky.

Můj synu

Před bazilikou Navštívení Panny Marie nám vychází vstříc první římskokatolický romský kněz Vojtěch Vágai, vítá poutníky, společně vcházíme do baziliky. Prostor kostela se plní, z desítek účastníků jsou najednou stovky. Začíná mše. Na začátku homilie před nás staví kněz misku s pískem, symbolické bláto, v němž se bez Boha ocitáme stejně jako marnotratný syn, který opustil svého otce, žil rozmařilým životem a všechen svůj majetek rozházel. Následuje divadelní ztvárnění podobenství v podání romského salesiánského souboru z Ostravy. Dojímavá je scéna, kdy se otec sklání k synu prosícímu za odpuštění…

Soubor sklízí upřímný potlesk od srdce. Kostel hlučí, avšak všechno to lomození je přirozené, nechybí řád, úcta i jisté hranice. Asi pětiletý klučina vytáhne během mše sáček s chipsy, za okamžik se objeví matčina ruka a sáček ve vteřině mizí mezi lavicemi. Uprostřed bohoslužby slova ke mně přisedá paní, ptá se, jestli jsem věřící, a pak se rozpomíná, jak jí v dětství četla babička příběhy z Bible, a jak jim ráda naslouchala…

Přijmi naše dary

Obětní průvod a přímluvy probíhají ve znamení kladení typických romských symbolů na oltář: děti přinášejí romskou vlajku jako obraz putování po širé zemi pod modrým nebem, chléb je poděkováním za všechny dary, které z Boží ruky dostáváme, sůl je připomenutím Kristových slov: „Vy jste solí země“. „Pane, přinášíme ti housle, protože skrze hudbu můžeme mluvit o své bolesti i radosti a setkávat se se všemi lidmi v porozumění beze slov, odevzdáváme ti naše srdce, které pro tebe bije a holubici míru jako symbol naší touhy, aby ustaly všechny křivdy, vzájemná nesnášenlivost a nenávist. Pane, přinášíme ti naši poutnickou hůl, znak naší pouti, na posílení naší lásky, abychom dovedli s pokorou přijít jeden k druhému.“ Poslední dvojice nese chléb a víno, dary, které budou proměněny v Tělo a Krev Kristovu jako znamení Boží lásky k člověku.

Děti jsou spontánní, jakmile si všimnou fotoaparátu, natáčejí se směrem ke mně a chtějí vyfotit… Kněz mluví, dětí švitoří, ale jakoby ten ruch a lomoz patřil k věci, najednou nevadí, že se proplétám mezi malými a velkými při mši s foťákem, všechno je přirozené a Bůh je uprostřed nás… Po mši začíná v ambitech pravé uvolněné veselí v podobě romské hudby a tance. Diváci stojí před hlavním pódiem pod deštníky, ostatní se občerstvují. Paní nese kopec tácků a pobízí hemžící se drobotinu k jídlu, celkem tady má sedm dětí – chlapců. „My jsme velká rodina,“ hlásá paní a rozdává dětem chleba.

Bůh k nám přichází k takovým, jací jsme. On nás miluje ve vší naší lidské slabosti, sklání se k nám a pozvedá nás k sobě ve své nekonečné trpělivosti. Kolegyně se mě ptá: „To je tvoje první romská pouť?“ Ano! A je to zážitek… Konec sešněrovanosti. Stojíme před Bohem takoví, jací jsme. Ve svém lidství svobodní, v Kristu osvobozeni!

Eva Štefková, Charita Olomouc