Pamětní deska Mons. Josefa Olejníka

V neděli 5. září požehnal pamětní desku Mons. Josefa Olejníka arcibiskup Jan Graubner. Pamětní desku na kostele v Andělské Hoře zbudovali vděční farníci při příležitostí 60. výročí příchodu P. Olejníka do farnosti, kde stále žije v paměti lidí, jak o tom svědčí i výstavka na faře uspořádaná především z fotografií, které se nacházejí v rodinách. Olejník proslavil město Andělská Hora, jako nikdo jiný, když své hudební dílo, které zpívají věřící téměř ve všech kostelích České republiky, nazval Mše z Andělské Hory.

Na P. Josefa Olejníka (1914 - 2009) vzpomíná arcibiskup Jan Graubner v knize Kněžské osobnosti:

Otec Olejník, jak jsme mu říkali všichni, kdo jsme věděli, že neměl rád užívání titulů, se nikdy nebránil oslovení Otče. Duchovní otcovství totiž není věcí kariéry a nezískává se studiem či udělením titulu. To lidé, kteří v duchovním otci vidí kvalitu, duchovní bohatství a zkušenost, moudrost a vnitřní krásu i jeho blízkost Bohu, cítí k němu důvěru a hledají u něj duchovní radu, se sami stavějí do role duchovních synů a dcer a přicházejí s prosbou: Otče, pomodlete se za mne. On je zahrnuje do svých modliteb a oni jsou přesvědčeni, že na jejich duchovním pokroku má svůj podíl i jejich duchovní otec, a to jak svou modlitbou či radou, příkladem, ale především tím, co sám je, co žije. Pater Olejník byl vyhledávaný duchovní vůdce, řadu lidí k víře přivedl a pak věrně doprovázel. Naučil je, že cesta za Kristem není věcí citu a chuti k následování, ale věcí věrnosti.
Poznal jsem ho jako seminarista. Byl pro nás nejen učitelem zpěvu, ale především Božím člověkem, Božím přítelem, který měl své kouzlo a vnitřní autoritu. Už tehdy mě u něj zaujala zvláštní harmonie duchovního života a práce, modlitby a umělecké tvorby. Harmonie, která obsahovala i napětí ideálu a reality, božského i lidského, svobody i zakořenění, harmonie plná skutečného života a proto tak blízká a přitažlivá. Jako vždy propojil nácvik zpěvu s katechezí, kterou uváděl do vnitřního pochopení duchovních zpěvů i jejich kompozice, tak dokázal, že zpěv s ním se pro nás stával modlitbou i prožíváním nadpřirozené skutečnosti.
Narodil se ve farnosti Strání na zpěvném Slovácku, které se odráží v jeho tvorbě. Kněžské svěcení přijal v Olomouci 1938, v Římě studoval gregoriánský chorál, ke konci války působil jako vojenský kaplan u letectva v Anglii. Po válce učil v kněžském semináři. Po jeho zrušení v roce 1950 v různých farnostech moravského pohraničí. Od roku 1968 učil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a pak v Litoměřicích, než ho komunistický režim zbavil státního souhlasu a poslal do důchodu. V roce 1990 v rámci rehabilitace získal docenturu a vrátil se na fakultu. Byl jmenován papežským prelátem, získal ocenění České biskupské konference a města Olomouce. Komponoval a řídil chrámový sbor až do posledních dnů svého života.
Hned po II. vatikánském koncilu se věnuje českému zpěvu v obnovené liturgii. Skládá mešní ordinária i propria, kompletní řadu responsoriálních žalmů pro všechny formuláře liturgického roku, všechny nedělní a slavnostní nešpory. Neúnavně jezdí po farnostech a nacvičuje zpěvy, pomáhá hlouběji chápat a prožívat bohoslužbu jako součást života i pramen posvěcování. Často lidem říká: nezpíváme při mši svaté, ale my zpíváme mši svatou. Díky jemu jsme snad jediní na světě, nebo jedna z mála zemí, které mají téměř k celé liturgii vlastní melodie od jednoho autora.
Patří k těm, kteří mají největší zásluhu na správném přijetí a uskutečnění liturgických reforem v našem národě. Od řady zahraničních biskupů jsem sám slyšel, že jinde se nevidí takové prožívání liturgie v její kráse. Vděčíme mu za lásku ke krásné liturgii, kterou dovedl předat mnohým žákům jak z řad kněží, tak varhaníků a zpěváků. Olejníkova láska k liturgii je projevem jeho lásky k Bohu, lásky, která objevuje tajemství Boží velikosti a tvůrčí geniality i Boží zamilovanosti do člověka, pro jehož záchranu se sám Bůh stává člověkem a nezastaví se ani před krajností kříže. Objev bezmezné Boží lásky ho přivádí k úžasu kontemplace, která však neznamená pasivitu. On potřebuje vyzpívat Boží chválu a nechat jí prozářit lidský život se vším, co přináší. Nepěstuje umění pro umění. Pro něj umění plní své poslání jedině tehdy, když slouží k slávě Boží. V úvodě ke sbírce responzoriálních žalmů napsal: Zpěvem se Boží slovo ukládá do srdce, aby se nám vynořilo v pravý čas, kdy budeme plní radosti, bolesti, starosti, bolesti nebo vděčnosti. Tak se zpívané Boží slovo žalmů stane útěchou, posilou a světlem v našem putování do věčného domova.
Myslím, že každý si musí hned všimnout, jak je pro Olejníka důležité Boží slovo. Text pro něj není jen příležitostí k hudební tvorbě, odrazový můstek a příležitost k vlastnímu uměleckému vyjádření, ale on jako umělec pokorně stojí pod Božím slovem a uměleckou tvorbu používá jen jako nástroj k účinnému zprostředkování Božího slova. Jakoby říkal v duchu rozjímání svatého Augustina spolu s Janem Křtitelem: já jsem jen hlas, který poslouží k přenesení slova do srdce druhého. Tím splní svou funkci. Kristus musí růst, já se menšit.
Dobře zpívané žalmy podle jeho melodií přispívají k hlubšímu chápání Božího slova a k důstojné oslavě Boha, jemuž chceme dát to nejlepší, pokud jsme z jeho nesmírné velikosti vytušili aspoň něco. Dobře a s chutí zpívaná responzoria se vrývají do paměti a jejich melodie spolu se slovy jaksi bezděčně podmalovávají naše myšlení, práci, či modlitbu, takže Boží slovo je tak snadněji přítomné v každodenním životě jako Boží odpověď či duchovní inspirace. Liturgická reforma v jeho pojetí přináší prohloubení duchovního života a skutečnou reformu církve. Dle mnohých zemřel v pověsti svatosti.