V semináři byly odhaleny pamětní desky dvou kněží - mučedníků

Pamětní desky dvou kněží, P. Kamila Jaroše a P. Jaroslava Šumšala, odhalil ve středu 11. dubna 2012 na hlavním schodišti Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci (AKS) arcibiskup Jan Graubner. Oba kněží v semináři působili během své duchovní služby, v době druhé světové války však byli zatčeni nacisty a zahynuli v koncentračních táborech.

Olomouc: Slavnostní odpoledne v olomouckém semináři začalo v 17.00 hodin pontifikální mší svatou, které předsedal arcibiskup Jan Graubner. Ten ve své homilii navázal na evangelní příběh emauzských učedníků, kteří, byť kráčejí vedle Ježíše, ztratili víru. Dodal: „Život bez víry je smutný a prázdný, něco podstatného mu chybí.“ Teprve, když Ježíši Kleofáš a druhý učedník projeví lásku, když ho pozvou, aby u nich přenocoval, se jim znovu rozhoří srdce a oni v něho uvěří.

Arcibiskup v další časti své promluvy pokračoval v úvaze nad životy P. Kamila a P. Jaroslava. Ačkoliv oba byli mladí (32 let a 37 let), prokázali obdivuhodnou duchovní zralost. Z dopisů, které P. Kamil zasílal příbuzným a bohoslovcům z vězení, můžeme pozorovat, jak byla jeho víra proniknuta láskou. Na začátek každého dopisu napsal: „Bůh je láska“. V jednom z listů píše: „Bůh je láska. Nemohu jinak, když se o tom přesvědčuji na každém kroku, při každém vydechnutí. Je třeba v něho mít nezlomnou důvěru, třeba být živě přesvědčen, že je mým Otcem, dobrým Pastýřem, Přítelem… Je třeba si stále uvědomovat, že ani vlas nám z hlavy nespadne bez vůle nebo dopuštění Božího. Jen znovu tu ruku otcovskou, znovu líbejte se mnou. Ujišťuji vás, že nikdy ve svém životě (a je už to celých třicet roků) jsem nezakusil tolik lásky jeho jako v posledním roku navštívení.“

V závěru své homilie pak arcibiskup Graubner řekl, že oba životní příběhy naplněné láskou a obětí nejsou jen inspirací pro životy bohoslovců, ale vybídnutím k následování pro všechny, kdo uvěřili a poznali Krista.

Prosili za bohoslovce, proto byli zatčeni

Po mši svaté se prof. Miloslav Pojsl, vedoucí katedry církevních dějin na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci, zamyslel v přednášce nad dobou, kdy oba kněží pracovali v semináři pro bohoslovce až do uzavření vysokých škol v roce 1939. Vzpomněl také, jak se P. Jaroslav Šumšal s doporučením olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana odvážil požádat o audienci u protektorátního prezidenta Emila Háchy, aby se přimluvil u říšského protektora Neuratha, zda by aspoň kněžský seminář nemohl být znovu otevřen. Bylo mu sice vyhověno, ale tím na sebe upozornil u olomouckého gestapa a tak vlastně začal jeho mučednicky příběh. Za údajné poslouchání nepřátelského zahraničního rozhlasu byl spolu s P. Kamilem Jarošem a bývalými profesory teologické fakulty Františkem Cinkem a Antonínem Klevetou nejprve zatčen, pak sice pro nedostatek důkazu osvobozen, avšak bezprostředně po vynesení rozsudku v budově soudu znovu zatčen gestapem. Jeho mučednictví vrcholí v koncentračním táboře v Osvětimi 4. prosince 1942, kde je velitelem světnice, Polákem Juzkem, ubit k smrti.

Profesor Pojsl pak pokračoval spirituálním pohledem na životy všech čtyř odsouzených kněží v návaznosti na evangelní příběh z podobenství o posledním soudu, kde se říká, že dva budou pracovat na poli a jeden bude vzat a druhý ponechán, dvě ženy budou mlít na obilném mlýnku a jedna budce vzata a druhá ponechána. Bůh si vybral P. Kamila a P. Jaroslava, kteří za krátký čas a v mladém věku dorostli pro nebe a byli Bohem vzati k sobě, zatímco Cinek a Kleveta, ačkoliv se značně podlomeným zdravím, koncentrační tábor přežili – „byli ponecháni“.

V závěru své přednášky pak profesor Pojsl citoval slova P. Antonína Šuránka, která pronesl při odhalení pamětní desky P. Jaroslavovi v roce 1947. P. Jaroslav byl podle něj muž práce a předcházel v ní příkladem. Nenáviděl-li něco v tomto světě, pak to byla tupá lenost. Nic mu tak neimponovalo jako stálá ochota pracovat. Právem jsou vyryta na jeho pamětní desku slova: „Kdo se neobětuje, nic velikého nevykoná.“

Pamětní desky se vrátily na původní místo

Po skončení přednášky pak arcibiskup Graubner na hlavním schodišti kněžského semináře odhalil pamětní desky oběma kněžím, pomodlil se žehnací modlitbu, pokropil desky svěcenou vodou a okouřil je. Na závěr všichni bohoslovci zazpívali modlitbu Salve Regina. Na slavnosti byli kromě představených a bohoslovců kněžského semináře a studentů Teologického konviktu přítomní také příbuzní P. Kamila P. Jaroslava – jejich neteře s rodinami, dále kněží z jejich rodiště a z míst, kde oba kněží působili, zástupci Olomouckého kraje a Magistrátu města Olomouce, zástupci Konfederace politických vězňů i zástupce olomoucké teologické fakulty.

Počátek celé slavnosti v semináři lze pozorovat už v roce 2010, kdy arcibiskup Jan Graubner u příležitosti celosvětového Roku kněží daroval kněžím knihu Kněžské osobnosti. Zmiňuje v ní řadu duchovních, pocházejících z olomoucké arcidiecéze, a zařadil mezi ně také dva zmíněné kněze, P. Kamila Jaroše (*1913 Klokočov u Příbora) a P. Jaroslava Šumšala (*1905 Opatovice u Hranic). Oběma kněžím mučedníkům byly v kněžském semináři 4. prosince 1947 odhaleny pamětní desky. V roce 1950 však musely být odstraněny poté, co budovu kněžského semináře zabrala tehdejší komunistická moc.

Arcibiskup Graubner v roce 2010 oslovil vedoucího archivu kurie PhDr. Karla Kavičku, aby pátral po příbuzných P. Kamila i P. Jaroslava, kteří by mohli o osudu těchto původních pamětních desek vědět. Prostřednictvím jejich neteří se nakonec podařilo zjistit potřebné informace a obě spřízněné rodiny se rozhodly věnovat pamětní desky zpět do kněžského semináře. Poněvadž materiál byl kvůli stáří desek poškozen, padlo rozhodnutí o pořízení nových žulových desek s použitím původního bronzového reliéfu P. Kamila a busty P. Jaroslava. Na počátku roku 2012 byly obě pamětní desky umístěny na hlavním schodišti kněžského semináře, které směřuje do kaple sv. Cyrila a Metoděje.