Vdovy a vdovci zdolali italské Dolomity

Možná se stane tradicí, že ještě před letními prázdninami obsadí na týden kapacitu Pastoračního domu Velehrad účastníci duchovně-rekreačního pobytu připraveného Společenstvím vdov a vdovců z. s. Ve dnech 13. až 20. června 2015 se sem vydali už podruhé.

Zlín: PD Velehrad se nachází v italských Dolomitech (zde je odkaz i na snímky z našeho pobytu) v krásném horském údolí v obci St. Martin/Gsies v nadmořské výšce 1310 m n. m. nedaleko od Welsbergu. Na rozdíl od pobytu v loňském roce, kdy nás na našich vycházkách zastavoval sníh (bylo to o měsíc dříve), se malá sněhová pole vyskytovala až ve výškách nad 2500 m a tam jsme se dostali jen výjimečně (lanovkou).

Autobus, který vyjížděl z Kroměříže naplněn jídlem v sobotu 13. června 2015, měl několik zastávek pro nástup účastníků, z nichž několik bylo i nečlenů Společenství. Poměr ženy/muži byl asi 1:4. Na rozdíl od jiných (zejména farních společenství, které v PD pobývají) se toto společenství vyznačovalo vyšším věkovým průměrem, který byl trochu snížen třemi školou nepovinnými dětmi. Tomu byl ale přizpůsoben turistický program. Nevyskytovaly se zde obvyklé obtížnější trasy a nikdo si samozřejmě nepožadoval via ferraty v náročném horském terénu.

Jako vedoucí zájezdu a současně duchovní doprovod byl delegován P. Sławomir Sułowski, šumperský děkan. Obklopovaly ho jeho věrné ovečky, farnice z děkanátu a vydatně mu pomáhaly v jeho funkci i při večerní zábavě pro všechny.

Nyní se pokusím ve stručnosti popsat to, co se dělo den po dni v průběhu zájezdu (určeno hlavně pro ty, kteří už tam byli, aby viděli, na co si troufli „starší dorostenci a dorostenky“).

V sobotu jsme překročili hranice s Rakouskem se zpožděním – dva účastníci nedorazili na sraz ve Zlíně a tak jsme na ně čekali na trase. Cestou bylo zpočátku vedro, ale po přejezdu italsko-rakouské hranice začal silný liják, který pokračoval i při vykládání jídla z autobusu. Po příjezdu nám byla nabídnuta teplá polévka a vyslechli jsme instrukce k provozu domu. Večer byla ještě mše svatá, kaple pro naši velkou skupinu málem nestačila. Předpověď počasí na první dny pobytu nebyla nic moc. Připravený program začínal ráno pro zájemce ranními chválami a mší svatou. Následovala snídaně.

Neděle 14. Června byla pošmourná s občasným deštěm, ale podařilo se nám „chodit mezi kapkami“. Využili jsme možnosti účastnit se velké náboženské slavnosti – zdejší oslavy Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Bylo to něco krásného, jako u nás Boží tělo, ale velkolepější. Prapory a v průvodu nesené sochy jsou větší, je jich více a lidé jsou svátečněji oblečení než u nás a mnozí v tyrolských krojích.

Odpoledne vše pokračovalo v „místní stodole“, kde se podávalo i občerstvení, střídaly se dechovky a došlo i na tanec. Po večeři byl seznamovací večer. Na úvod byla show – vdovy ze Šumperka, převlečené za ovečky, představily písněmi svého pastýře. Ten nám rozdal všem oranžovou kšiltovku s logem zájezdu. Při předání čepice jsme všichni museli zabečet jako ovce, ale čepice se v průběhu zájezdu osvědčily, byli jsme na dálku vzájemně viditelní. Zábava pokračovala v duchu představování ostatních a zpěvu a sdílení radostných zážitků ze života.

Další den jsme vyjeli, kvůli nejistému počasí, jen k jezeru Pragser Wildsee – křišťálově čistá voda jezera, obklopená vrcholy, které se při bezvětří zrcadlí v jeho hladině. Část z naší výpravy jezero jen obešla a část se vydala po červené značce k vrcholu Kuhwiesenkopf. Každý ušel jen tolik, aby se mohl včas vrátit. Mše svatá byla tentokrát až po návratu a po večeři byl opět společenský večer. Zpěv s kytarou i bez, tanec, humor, tombola.

Úterý, opět za pošmourného počasí, jsme vyrazili směrem na Brixen a před ním do augustiniánského kláštera obklopeného nejsevernějšími vinicemi v Itálii. Pak jsme stihli už za pěkného počasí prohlídku města, nádherné katedrály a Hofburgu s velkou expozicí umění, a to zejména církevního. Na zpáteční cestě to byl Bruneck s prohlídkou centra města a dvou kostelů. Plánovaný aquapark zde jsme museli vynechat pro nedostatek času. Večerní juchání tentokrát nebylo – otec naplánoval ztišení a většina se dívala na náročný, ale hodnotný film o Johnu Nashovi, nositeli Nobelovy ceny.

Středa, konečně za krásného počasí, jsme vyjeli na Tre Cime po serpentinách do výšky 2300 m (Refugio Auronzo) a obešli je pětihodinovou chůzi (v průvodci označenou jako lehká). Některým z nás dala ale zabrat. Cestou se střídalo chladno a zase horko. Potkávali jsme hodně turistů, často zdatnějších než my. Po cestě jsme minuli několik horských chat. Zážitek jsme měli všichni skvělý, nádherné výhledy, panoramata, skalničky a čerstvý vzduch. Na zpáteční cestě jsme si chvilku u kávy a pivka odpočinuli u malebného jezera Misurina, kde někteří z nás nakoupili suvenýry pro ty své doma. Poslední zastávkou dne byl hřbitov obětí první světové války, obklopený vysokými skalami. Večer byli všichni unaveni a tak se nejuchalo.

Ve čtvrtek za ideálního počasí (bylo většinou pod mrakem, ale slunce opalovalo i tak) jsme vyjeli naším busem a pak horským busem do Naturpark Fanes-Senes-Prags. Jsou to nádherné horské louky plně svěží zeleně a tisíců překrásných horských květin, obklopené hřebeny Dolomitů. S panoramaty, která se mění po každých 100 m, s čisťoučkými popásajícími se kravkami v prostředí, kde my lidé jezdíme na dovolenou. Šli jsme trasu mezi dvěma horskými chatami a zpět (celkem 3 hodiny) a někteří vystoupali i na Strudelkopf. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve výrobně sýrů a navštívili poutní místo Aufkirchen S. Maria, kde jsme se v kostele Panny Marie Sedmibolestné pomodlili růženec. Bohužel, autobus se neměl kde otočit, pan řidič bravurně zvládl cca 4km couvání. Večer juchala jen malá skupinka, většina spala zmožena tou krásou, které jsme byli účastníky.

V pátek jsme vyjeli na Passo Falzarego 2117 m, přes Cortinu d. A., která je už čistě italská. Pak se začalo busem šplhat na sedlo cestou plnou nebezpečných serpentin. Počasí bylo opět ideální. Na sedle jsme zakoupili lístky na lanovku do výšky 2750 m. Zde byl již „řídký vzduch“, ale aklimatizovali jsme se. Byla zde docela pěkná zima a vítr s teplotou slabě nad nulou. Střídaly se nádherné výhledy občas zastíněné mraky – byli jsme nad nimi. Došli jsme ke kříži, který je zde dominantou, výška 2800 m. Prohlédli jsme si i tunel z první světové války. Byl to úžasný pohled do údolí, pro některé spojený i s klaustrofobií. Na zpáteční cestě jsme si udělali za Cortinou výlet k vodopádu. Večer byl na rozloučenou a stál za to. Děkovačky, společná zábava a sliby, že to my „mladí“ musíme do roka a do dne opět zopakovat. Ale jinak konec a v sobotu celodenní cesta domů.

Co dodat na závěr? Určitě poděkovat za to, že jsme mohli v nádherném Božím chrámu italských Dolomit a pod ochranou Panny Marie a našich andělů strážných strávit tak pěkný týden plný jak světské radosti, krásy hor a tak i duchovních, společně prožitých zážitků (mše svaté, breviář, modlitby chval, růženec, duchovní rozhovory a zpověď). Díky našemu duchovnímu průvodci, profesionální stálé osádce PD Velehrad, našemu panu řidiči i paní kuchařce. Taky těm nejmenovaným podílejícím se na společné radosti a dobré náladě, ať už byli ze Šumperka nebo odkudkoliv.

A největší dík určitě patří vedení společenství (Majce Máčalové a zejména Alence Panákové) za pečlivou přípravu všeho toho krásného, co jsme mohli společně v klidu a pohodě prožít.

Ivo Buráň