Známý současník světcem

U příležitosti včerejší kanonizační mše, při níž byl mezi svaté uveden také Jan Pavel II., vzpomíná olomoucký arcibiskup Jan Graubner na tohoto „polského papeže“ a zamýšlí se i nad jeho odkazem pro nás.

Téměř před dvaceti lety jsme měli možnost se setkat s papežem Janem Pavlem II. na olomouckém letišti, kde prohlásil za svaté blahoslavenou Zdislavu a blahoslaveného Jana Sarkandra. Po mši se přišel pomodlit k Sarkandrovým ostatkům do naší katedrály. Nezapomenutelné je jeho setkání s mládeží na Svatém Kopečku, které on sám označil za jedno z nejhezčích a nejoriginálnějších setkání a pak o něm mnohokrát na různých místech hovořil. Mladí ho dovedli pořádně rozesmát, ale také mu dobře naslouchat. Snad vzpomínáte na jeho mistrovský dialog se zástupy mladých. Uprostřed kázání vyzval ke společnému zpěvu, ale ukázalo se, že naši mladí tu píseň neznají. Nenechal se vyvést z míry a přijal výzvu mladých, aby zpíval sám, zazpíval a kantorsky dodal: Napříště se to naučte. Naučili se a zazpívali mu to při další návštěvě v Hradci Králové.

Jan Pavel II. je bezesporu jedním z největších papežů v dějinách. Člověk hluboce zakotvený v Bohu a zároveň plně žijící pro člověka, věrný tradici a zároveň odvážně otevřený pro potřeby doby, pro dialog s lidmi jiných církví a náboženství. Stál vždy na straně lidských práv, svobody a míru. Osobně přispěl k pádu komunistické totality. Hájil kulturu života a budoval civilizaci lásky. Dovedl ukazovat správný směr, strhnout mladé a zaujmout i vzdálené. V závěru svého života významně ukázal na hodnotu života i ve stáří a nemoci, když dovolil, aby celý svět sledoval jeho utrpení a umírání téměř v přímém přenosu.

Když myslím na tohoto papeže, napadá mě známý výrok z oblasti přírodních věd: „Dejte mi pevný bod a já pohnu vesmírem.“ Papež byl duchovní člověk, který měl jistotu víry, pevný bod, s nímž vždycky počítal: „Jednou se setkám s Bohem tváří v tvář. Bude to setkání s Láskou, ale setkání pravdivé. Nesetkám se s ním jen já, ale každý. A já jsem byl poslán lidem pomoci objevit a přijmout Lásku.“ Proto mu na ničem tak nezáleželo, jako na lásce k člověku. Člověk, každý člověk, byl vrcholem jeho snažení a služby v tom smyslu, jako sám Bůh se dal do služby člověka a pro jeho spásu se sám stal člověkem, nechal se ukřižovat a vstal z mrtvých.

Dlouho bychom vypočítávali jeho pastýřské, vědecké i diplomatické úspěchy. Na druhé straně vidíme, že byl i odmítaný a obávaný. Jedni na něj spáchali atentát, jiní jej pomlouvali. Nedal se však zastavit podobně jako svatý Pavel, který po všech útrapách opakuje: „Kristova láska nás žene. A kdo by nás mohl odloučit lásky Kristovy?“ Nikdo nemůže člověku zabránit, aby miloval. Proto Jan Pavel cílevědomě budoval civilizaci lásky, jak můžeme taky nazývat Boží království. To viděl jako základní podmínku šťastné budoucnosti lidstva.

Svatořečením církev uznává nejen jeho historický přínos pro církev a lidstvo, uznává i správnost jeho životní cesty a dává ho lidem za vzor. Uznává, že sám Bůh slyší modlitby lidí na jeho přímluvu a dělá zázraky. Svatí se však mají nejen obdivovat, ale i následovat. Každý z nás má možnost podobně přispět k pozvednutí lidstva a přijmout pozvání na setkání s ním jednou v Boží slávě. K tomu je jen třeba, aby Láska vítězila i v našem srdci a naučila nás sloužit, bránit život a svět proměňovat láskou, vracet pokoj, radost a naději.

Jan Graubner (vyšlo v Olomouckém deníku)