Socha příběhů propojí osudy lidí z Barmy, Mexika, Gruzie i Slovenska

Patnáct nových jmen obohatí Sochů příběhů na nádvoří Caritas – Vyšší odborné školy sociální Olomouc v pátek 5. června 2015 od 10.00 hodin. Studenti do ní vloží kameny symbolizující lidské osudy, se kterými se setkali při svých zahraničních praxích. Slavnosti se zúčastní i olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Olomouc: Lal je původem z Barmy. Studentka druhého ročníku vzdělávacího programu Sociální a humanitární práce Eliška Šertlerová se s ní ovšem setkala v Indii během své tříměsíční praxe. Právě tam totiž drobná Barmánka uprchla před složitou politickou situací ve své rodné zemi. Jejího manžela doma stále hledají vojáci.

Lika má pouhých deset let. Její tělo i život poznamenala válka v Jižní Osetii a její rodina žije v drsných podmínkách. Anna Sokolová, spolužačka Elišky, ji potkala v gruzínské organizaci pomáhající dětem z chudých rodin. I přes nelehké zkušenosti, má Lika sny a zájmy dítěte. (Celý příběh Lal a Liky najdete na konci zprávy.)

Přestože jsou Barma a Gruzie vzdálené tisíce kilometrů, osudy Lal a Liky se symbolicky spojí. Eliška i Anna vloží kameny nesoucí jejich jméno do Sochy příběhů na nádvoří Caritas-VOŠs Olomouc. Během 15. slavnosti přibude v soše, která je dílem výtvarníka Lubomíra Dostála, 15 kamenů, které studenti přivezli kromě Indie a Gruzie i z Makedonie, Moldávie, Srbska, Slovenska, Španělska, Srí Lanky, Mexika, či Mayotte. V těchto zemích trávili tři měsíce na povinné zahraniční praxi. „Právě setkání s lidmi a jejich osudy je pro studenty na praxích důležitým momentem, který je obohatí lidsky,“ řekl Martin Bednář, ředitel Caritas-VOŠs Olomouc.

Slavnostního vkládání se zúčastní i vzácní hosté. Účast potvrdili olomoucký arcibiskup Jan Graubner či náměstek olomouckého primátora Ladislav Šnevajs. Hudebně slavnost doprovodí studenti Konzervatoře Evangelické akademie.

Socha příběhů stojí na nádvoří Caritas-VOŠs Olomouc od roku 2006. V otvorech dřevěných sloupů sochy jsou umístěny kameny symbolizující osudy lidí, se kterými se studenti setkali během svých odborných praxí. Příběhy plné utrpení, bolesti, slz, ale také solidarity a naděje, které spojuje pomoc bližnímu, vyšly již dvakrát v knižním zpracování. (Více informací o projektu je k dispozici na tomto místě.)

Eva Bělocká, oddělení komunikace Caritas-VOŠs

Lal a její cesta z Barmy do Indie

Rok 2012, malá horská vesnička v Barmě v oblasti zvané Chin State. S manželem Peterem, dvěma dětmi a dalšími příbuznými tu žije také Lal. Politická situace v oblasti, kontrolované policejními jednotkami, je nestabilní, bezpečnost téměř žádná, korupce vysoká a budoucnost nejistá. Denně odsud proudí desítky až stovky vystrašených lidí, kteří doufají pro sebe a své rodiny v lepší budoucnost za hranicemi země. Toužebně si přeje odejít i Lal, ale zmítají jí obavy a strach.

Kdo jí zajistí bezpečnou cestu? A kdo jí dá jistotu, že to za hranicemi bude lepší? Jako starší dcera má také zodpovědnost za své mladší sourozence a staré rodiče. Jak by je tu mohla nechat? Všichni ale odejít nemohou. Tak snadné to není.

Nejstarší dcerce Ngun jsou teprve dva roky a malé Sui Tin teprve pár týdnů. Odchod musí počkat. Zatnout zuby, jen co děti povyrostou, odejdou také. Jednoho večera se však sled událostí nečekaně mění. Mladší sestra Lal se vrací domů, oči zmáčené slzami. Velitel ozbrojených jednotek si ji vyhlédl jako svůj další cíl pro ukrácení dlouhé chvíle. Není první ani poslední dívkou s tímto osudem. Na rozdíl od mnoha jiných se jí ale podařilo uniknout díky pomoci manžela Lal Petera.

Rodina ví, že pro ni není ve vesnici bezpečno, po Peterovi již pátrají vojáci. Lal rychle balí věci své rodině, dětem, sestře. Sestra se však Lal vytrhává a odmítá odejít. Chce zůstat se starými rodiči, postarat se o ně. Čas utíká…

Píše se rok 2015. Sedím s Lal, Peterem a dětmi v maličké, ale útulné místnosti nedaleko centra v indickém Dilli. Rodina se rozrostla o malého Abrahama. Peter před chvílí přivedl Ngun a Sui Tin ze školy, kterou mohou bezplatně navštěvovat díky podpoře neziskových organizací. My jsme s Lal přišly z centra Jesuit Refugee Service, kde již půl roku každý den dochází do kurzu šití, počítačových dovedností a lekcí anglického jazyka. Už jen dva týdny, na konci kurzu dostane šicí stroj a bude moci pracovat doma.

Lal je v kontaktu s rodiči i sourozenci v Barmě. Snaží se je finančně podporovat, přestože její pětičlenná rodina žije pouze z jednoho platu. Po Peterovi doma stále pátrají vojáci. Lal s rodinou není v Indii bohatší, nemá větší byt a nevlastní téměř nic, žije však na bezpečném místě a mezi ostatními uprchlíky našla novou rodinu. Rodinu, kterou nespojuje rodokmen, ale stejná vize. Nežít minulostí, ale snahou pracovat na budoucnosti.

Eliška Šertlerová

Lika – dívenka s tečkami po celém těle

Obličej i kůže celého těla desetileté Liky z gruzínského města Gori je pokryt malými tečkami. Mýlil by se ale ten, kdo by je považoval za roztomilé pihy veselého a bojovného děvčátka. Na tělo tříleté Liky je v roce 2008 vepsal válečný oheň.

Lika si dodnes pamatuje na bombardování ruských letadel, které během války o Jižní Osetii útočily i na civilní objekty. Oheň už byl tak blízko, že Lika cítila pach své spálené kůže. Jejich dům zcela pohltily plameny, strýc Liky v nich našel smrt. Oheň se zvěčnil nejen na její dětské pokožce, ale i na oku Liky, která od té doby špatně vidí.

Lika ví dobře, co je to válka, bída, hlad a závislost. Žije s matkou alkoholičkou a bratrem v jedné malinkaté místnosti bez elektřiny. Matka i bratr už byli ve vězení za krádeže. Nikdo z rodiny nemá práci. Otec Liky, který měl také zkušenost s kriminálem, před dvěma lety zemřel.

Lika má štěstí, že v blízkosti jejího domova se nachází centrum, které se snaží pomáhat dětem ve špatné životní situaci. Dostane tu najíst, dobrovolníci či učitelé jí pomáhají s úkoly, setkává se zde s ostatními dětmi, hraje si, učí se rukodělným pracím. A především se tady snaží dospívat a žít bez starostí dospělých.

Lika už toho zažila hodně, ale přesto má zájmy a sny dítěte. Má ráda moderní tance, zpěv, sport, svůj národní jazyk, s oblibou si smlsne na fazolích. Chtěla by se stát doktorkou, aby mohla v budoucnu pomáhat druhým. Třeba malým dětem, do jejichž života tak krutě zasáhla válka.

Anna Sokolová