Socha příběhů spojí 13 lidských osudů z USA, Irska, Ugandy i ČR

13 kamenů symbolizujících osudy lidí z různých koutů světa vloží studenti Caritas-VOŠs Olomouc do sochy na nádvoří školy (nám. Republiky 3). Za účasti olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera naváží na desetiletou tradici a ve čtvrtek 3. prosince 2015 v 10.00 hodin udělají slavnostní tečku za svými dlouhodobými praxemi.

Olomouc: Martina Nevřalová, studentka 3. ročníku Charitativní a sociální práce, odhaluje příběh skrývající se za úsměvem Romily, kterou potkala na praxi v anglickém Cambridge: „Setkání s touto slečnou bylo pro mne hodně inspirativní. Bipolární porucha jí působí časté psychické změny, které nepřejí běžné sociální interakci. Musí se vyrovnat s tím, že její nevlastní otec a bratr spáchali sebevraždu. Nikdy nebude mít vlastní rodinu, ale přesto v sobě nachází stále novou sílu bojovat se svou nemocí a u toho ještě pomáhá lidem kolem sebe s neustálým úsměvem.“

Příběh Súdánce Ahmeda, který přicestoval na Maltu, kde svou praxi vykonávala Anna Žamberová, studentka Sociální a humanitární práce, z Libye, je příkladem příběhu migrantů, které aktuálně řeší celá Evropa. Sedmnáctiletý chlapec připlul na lodi při útěku před separatistickými skupinami. „Ahmed je dítě, které muselo předčasně dospět. Ví, že se o sebe musí postarat a že na sobě musí stále pracovat. Díky vlastní iniciativě se začal vzdělávat a půl roku od prvního kroku na Maltě už má práci jako pomocný technik na letišti,“ uvedla Anna.

Kromě Romily z Velké Británie a Ahmeda ze Súdánu (jejichž celé příběhy jsou popsány níže) najdou v Soše příběhů místo kameny nesoucí osudy lidí z Irska, USA, Ugandy, Polska, Srí Lanky i České republiky. Kromě arcibiskupa Jana Graubnera přislíbili účast na slavnosti i náměstek primátora Pavel Urbášek a Marta Lucie Cincialová, Th.D., proděkanka Cyrilometodějské teologické fakulty. Slavnost hudebně doprovodí studentky Konzervatoře Evangelické akademie.

Již 10 let přivážejí studenti Caritas-VOŠs do Olomouce příběhy lidí, které potkávají na svých zahraničních praxích po celém světě. V podobě kamenů je vkládají do sochy výtvarníka Lubomíra Dostála. V současnosti socha čítá přes 250 kamenů nesoucích příběhy plné utrpení, bolesti, slz, ale také solidarity a naděje, které spojuje pomoc bližnímu. Příběhy vyšly již dvakrát v knižním zpracování.

Eva Bělocká, oddělení komunikace Caritas

Romily z Cambridge, která se nepřestává usmívat

Máte někdy dojem, že se vám nic nedaří, máte hodně starostí, že zkrátka život nemá smysl? Tak to bych vás ráda seznámila s třicetiletou Romily z Cambridge. Tato mladá dobrovolnice je stále pozitivní a s láskou, radostí a ochotou vždy připravena pomáhat lidem kolem sebe. Kromě toho jí našli dva nádory na mozku, má bipolární poruchu a nemůže mít děti. Avšak tuto druhou, méně šťastnou tvář zjizvené duše, zahlédnete jen tehdy, když se zadíváte pozorněji do jejích tmavě hnědých očí.

Už první pohled na svět nebyl pro Romily veselý. Maminku postihly porodní komplikace, které malému děvčátku přisoudily do vínku dyslexii a dyspraxii. Byla ještě dítě, když se rodiče rozvedli a matka si našla nového přítele. Ten do rodiny přivedl svých sedm dětí a závislost na alkoholu. Romilyn biologický otec zase velmi často střídal partnerky. Romily tak spolu s bratrem často putovala mezi rodiči ve střídavé péči. V devíti letech začala mít zdravotní potíže s ledvinami. Nařkli ji, že za to může mentální anorexie. Až řada nepříjemných vyšetření lékařů, psychologů a dalších odborníků přinesla výsledek: vše bylo způsobeno nedostatkem hormonu, který je produkován hypofýzou. Když pak Romily diagnostikovali nádor na mozku, spustila se kolem ní vlna dohadů, kdo a co je příčinou. Ve škole ji všichni začali litovat a upřednostňovat tak moc, až ztratila užší kontakt se spolužáky a kamarády. Romily si v této době prošla mnohými změnami, nepochopením, odcizením a samotou. Dohnalo ji to až k útěku z domova. V chladných ulicích potkala mnoho lidí bez domova a jejich láska, podpora a upřímnost jí pomohly najít sílu a postavit se všemu čelem. Vrátila se domů a absolvovala léčbu a další vyšetření, při kterých jí lékaři objevili druhý nádor. Diagnóza zněla „bipolární porucha“, způsobená nedostatkem produkce hormonu v dětství.

Až se zase budete mračit na svět, vzpomeňte si na Romily. Bipolární porucha jí působí časté psychické změny, které nepřejí běžné sociální interakci. Musí se vyrovnat s tím, že její nevlastní otec a bratr spáchali sebevraždu. Nikdy nebude mít vlastní rodinu, ale přesto v sobě obdivuhodně nachází stále novou a novou sílu bojovat se svou nemocí a u toho ještě pomáhat lidem kolem sebe. Romily, která se nepřestává usmívat.

Martina Nevřalová (listopad 2015)

Co prozradily kosti Ahmeda ze Súdánu

Kolik je Ahmedovi přesně let, museli zjistit až odběry z kostí v detenčním centru Hal Far na Maltě. Mladíci ze Súdánu vypadají starší, ale nejen to... Ahmed toho měl za sebou tolik, že byste mu sedmnáct let nehádali ani náhodu.

Na Maltě je Ahmed už rok. Utekl sem z libyjského pobřeží 20. června 2014 z důvodu stále se zhoršující bezpečnostní situace. Libye však není jeho domovem. Ahmed se narodil v osmičlenné rodině v Súdánu. Do Libye odešel na vlastní pěst, aby tu našel práci a mohl finančně pomáhat své strádající rodině. Bylo mu teprve patnáct let a aby si mohl koupit letenku do Tripolisu, musel prodat svou motorku.

Měl štěstí, skutečně tu našel práci na stavbě a mohl domů posílat pravidelně peníze. Jen díky Ahmedově pomoci mohly jeho mladší sestry navštěvovat školu a dále se vzdělávat.

Po smrti libyjského diktátora Kaddáfího se ale začala situace v zemi vyostřovat a v roce 2014 začaly samozvané separatistické skupiny útočit na veřejnost. Pro Ahmeda a mnoho dalších tady přestalo být bezpečně.

Za převoz do Evropy zaplatil Ahmed dva tisíce Euro, tak jako dalších 48 lidí, kteří spolu s ním nastoupili na uprchlickou loď. Nikdo z nich však netušil, do jaké země Evropy loď směřuje, snad ani samotný kapitán lodi. I proto jim cesta z libyjského pobřeží na břehy Malty trvala místo 24 hodin dvojnásobný čas. Zachránili se jen díky vysílačce, kterou před odplutím dostali na palubu. Ze středozemních vod je vylovily maltské vojenské lodě.

Ihned po připlutí byl Ahmed spolu s dalšími muži umístěn do detenčního centra Hal Far. Druhý den mu provedli odběry z kosti a na základě testů zjistili jeho skutečný věk. Ahmedovi bylo teprve sedmnáct let a z detenčního zařízení byl proto přemístěn do zařízení pro děti mladší osmnácti let Dar is Sliem v Hamrunu.

Ano, Ahmed byl tedy ještě dítě... Ale dítě, které muselo předčasně dospět, aby mělo ve zlém světě kolem něj naději přežít. I proto Ahmed ví, že se o sebe musí postarat a že na sobě musí stále pracovat. Díky vlastní iniciativě se začal vzdělávat a půl roku od prvního kroku na Maltě už má práci. Zatím pracuje jako pomocný technik na zdejším mezinárodním letišti. Letišti, ze kterého možná bude časem moci svobodně létat po lepším světě, než ze kterého musel uprchnout.

Anna Žamberová (září 2015)